Vpád barbara

    Po propuštění z vězení se Haškův vztah k politickému a veřejnému životu modifikuje. Nepřestává zastávat názor, že stát musí zmizet, ale nemíní se už zavázat k hnutí, které, jak se ukázalo, je prolezlé policejními špicly. ( Rozchod s anarchismem je dán tím, že poznal charakterové vlastnosti Karla Vohryzka.) Bystrý jinoch vytušil, že mezi líbivými politickými hesly a reálnou životní praxí zeje propast. Jeho kritický um se prohlubuje novinářskou praxí, která ho obrací ke každodennímu životu a k praktické politice.
    Od novin není daleko k literatuře. Konečně našel způsob, jak vyjádřit odpor k nenáviděnému režimu- humor a satiru. Psát znamená víc než schůze a roznášení agitačních letáků. Zde může plně projevit svůj talent, individualitu i osobní postřeh. Haškova odvaha a vůle k činu přesahuje běžnou "revolučnost" jeho generace. Znamená to však najít formu, v níž by nejlépe uplatnil své osobité postřehy.
    V anarchistickém období si vytvořil myšlenkové předmostí k odhalení politických frází a floskulí zdánlivě cynickým výrazem.( Vohryzek se "hájil" před soudem vulgární odpovědí, v níž použil francouzského slova "merd", převzatého z románu Viktora Huga. Také o něm je zmínka ve Švejkovi.) Od jednotlivých postřehů míří Hašek k celistvému odhalení doby. Jeho kritický temperament míří vždy k podstatě, spoléhá na to, že výraznost je vlastně už předpokladem pravdivosti.( Nechceme tuto estetickou poučku aktualiozovat, ale připomeňme nedávno vyjádřené heslo režiséra Formana:" Říkat pravdu, ale nenudit.") To, že ho revoluční anarchistické vize zklamaly, neznamená, že se vzdá svého totálně negativního stanoviska. Abolutismus myšlenky převratu pouze zamění v totální kritiku režimu a jeho duchovních a politických představitelů. Hašek nechce čekat nehodlá. Sociálně demokratické vyjednávání a "všeobecné volební právo" ulpělo v kompromisech. V této mrtvé a bezvýchodné situaci popouští Hašek uzdu temperamentu. V rámci své družiny a zásluhou tuláckého života objevuje kouzlo bohémského nihilismu.
    Bohéma není jev pouze umělecký, jak by se zdálo, ale i sociální. Vyjadřuje situaci, kdy je trh s uměleckými předměty přesycen, kdy mecenáši odešli a nikdo nic nekupuje. Umělci hladoví. V této chvíli padají všechny přehrady a tvůrčí duch se chová nevázáně a provokativně. Dráždí svým zevnějškem i chováním. Chodí nedbale oblečen, nechává si narůst dlouhé vlasy nebo vousy.(Také Hašek měl v mládí dlouhý účes, snad po vzoru ruských revolucionářů.)
    Po odchodu z anarchistického tisku ztratil třiadvacetiletý žurnalista naději na uplatnění, je odsouzen žít v trvalému provizóriu. Odchází od matky, která žehrá na divoký způsob života a přespává u kamarádů. Teď už mu na ničem nezáleží, bude jen příležitostným žurnalistou a to mu žádný nevezme. Být bohémem znamená v jeho očích být věčným šprýmařem a posměváčkem, vystřelujícím nenávistné invektivy proti vídeňské vládě i české politice.( Je však rozdíl mezi Haškem a vídeňským Karl Krausem, jenž totéž činí institucionálně, jak vydavatel intelektuálně kritického listu Fackel.) Také mnozí z tehdejší mladé generace se vydávali za bohémy, ale po čase zmoudřeli a chytli se úřadu nebo persektivního zaměstnání. Hašek byl bohémem pudovým, s plnou vahou vitality a tuláckého temperamentu. Bohémským způsobem života navazuje na tulácké "volání divočiny" a osobitou potřebu volnosti a svobody. Jaké má bohémské uvolnění vliv na jeho postavení v literatuře? Hašek přispívá do různých časopisů, často odlišeného politického zaměření.
    Polemizoval prý dokonce sám se sebou v listech dvou protilehlých stran. V době, kdy píše do anarchistické Omladiny, přispívá i do konzervativních Národních listů a do liberální Národní politiky. Vedle toho získává oblibu v Besedách lidu a Světozoru, kam pronikl díky vlivnému přímluvčímu E. A. Mužíkovi.(Namluvil mu, že je rodák z Mydlovar.) Své satiry a humoresky přizpůsobuje danému prostředí a modifikuje je v nejrůznějších polohách. Zatí,mco do Národních listů a Zlaté Prahy píše jímavé cestopisné povídky naplněné krajinopisnými a folklorními postřehy, v listech bulvárních anarchistického ražení volí obrazy a výrazy až drsné až vulgární. Distance a nezájem o soudobé literární aspirace mění se nyní v otevřený výsměch a pohrdání.
    Nejostřeji to vyjádřil v několika fejetonech v Nové Omladině: "Byly časy, kdy mladý básník psával o prostitutkách; později se spojily prostitutky s přírodou a psali o prodejných ženách v zeleni stromů. Byli to a jsou básníci, kteří považují za něco vznešeného, když sbírku svých prací nechávají na stolech ve vykřičených místnostech. To jsou takové divné záchvaty. Ti, kteří píší o smutku, nutí se tak psát, poněvadž užívají všech radostí života. Jsou to nucené, naučené fráze, které papouškuje jeden po druhém.
    V jiném fejetonu útočí i na tzv. poezii "sociální". Proletariát tu stále jen naříká, strádá a úpí, ale chybí smysl pro revoluční čin. Fráze o "červáncích věštících bouři" jsou prázdným klišé. "Samá tíha života, samé iluze, slze, samé kníkání, a to se nejvíce čte mezi dělnictvem. Vychovávají se tou literaturou plačtivé baby, jejichž jedinou potěchou je vzpomínka, slabá naděje, že kdysi, jednou za čas, přijde nějaké nové ráno. Zatím jejich ženy dle vlastních slov básníků dávají světu nové otroky..."
    Výsměch se mění v sarkasmus: "Kdy konečně jednou uslyšíme pět bez frází, kdy konečně přečteme si sociální povídku bez věčně se opakujícího kníkání a uvidíme hrát na našich jevištích pořádný kus sociální, kus vítězné revolty, píseň odboje, hymnu vítězného proletariátu, a ne to, čemu se musí člověk smát jako té sociální básni v ubohém májovém listě sociálních demokratů: Sen padlého osmačtyřicátníka, kterému se zdá o všeobecném právu hlasovacím."
    Haškovy fejetony nejsou sice formálně vytříbené, ale svou odvahou, sarkasmem a ironií přesáhly obzor své doby.
    Fakt, že se svým bohémským temperamentem Hašek naprosto rozešel s tradicí tzv. žánrové humoresky nebyl v literární historii dosud doceněn. Objevuje umění moderní jazykové zkratky, komické nadsázky, jež směřuje k odhalení absurdity společenksých jevů.
    Bohémskému "vyděděnci" a tulákovi se zjevuje tajemný svět pražské periférie. Proniká do nejtemnšjších koutů pražského podsvětí, jež vzalo zasvé asanací páté čtvrti. V nočních lokálech a špeluňkách, jejichž pravidelnými návštěvníky se díky podezřelým hostům stává "šťára" pražské policie, nachází Hašek typy i náměty, které se zdánlivě samy o sobě odlišují od tzv."slušné společnosti". Jako obávaný satirik a humorista se Hašek ponořil do světa pražské "flámy", pobývá mezi flamendry, pobudy a revertenty, má za přátele zloděje, prostitutky, vniká do světa denních i nočních krčem, putyk, pivnic, lokálů, tančíren, dupáren, tingl-tanglů, kaváren, vináren, staroměstských brlohů, doupat, pelechů, v nichž žila pražská spodina. Tato vrstva miluje cynický, drzý škleb, stejně nelítostný a nesentimentální, jako je i život. Má své humorně burleskní figurky, jako byl pověstný "kníže Ispahány z Podola", známý deklamátor Kuneš od Štupartů apod. (Kunešova znělka je naivní, banální pendant k heslům Haškovy strany mírného pokroku. Její text zní: "Buďme svoji - v míru, v boji; v práci, klidu - nazdar lidu!")
    Městská periférie obsahuje obrovské množství skryté a utajené fakticity, ale i oblast "symbolickou", v níž jsou vznešené ideály a fráze konfrontovány s "nízkou" realitou. Dochází tak bezděčné k snižující perzifláži. Muži od piva se vyjadřují mnohdy hrubě a nezakrytě, ale mohdy míří svými výroky do černého. Jejich řeč je syrová a nešlechtěná, ale vábí svou neotřelou svěžestí a aktuálností. Vyjadřují se sice aforisticky, náznakem, zkratkou, hyperbolou, leč jejich zhuštěné lapidární výroky, plné zámlk a náznaků mají platnost pravdivé životní zkušenosti. Této vrstvě odpovídá i "periférie" literatury. Nejedná se vždy o oblast pokleslou. V denním tisku, v lidových kalendářích a v bulvárních časopisech mohl Hašek uplatnit i neučasaná slova a výrazy, "posly" ironie a sarkasmu, jimiž šokoval měšťáckou veřejnost. Fakt, že se stal literárním outsiderem, že svými humoreskami vyplňoval kalendáře a humoristické časopisy, jako Nový Neruda, Svítilna a zejména Veselá Praha, stal se vlastně výhodou.
    Ostatně sám humor a satira stojín většinou na periférii literatury, a až na výjimky (u velkých národů) nebylo bráno na vědomí. Hašek viděl svět v kontrastech a perziflážích, protože sáhl až "na dno" literatury a společnosti. Mohl čerpat z šťavnatých výroků a hyperbol, z nadávek, z pouličních popěvků a z historek, které zaslechl někde v hospodě, nebo v rozjařené bohémské zábavě.
    Je nutno připomenout, že satira a humor, tradičně stojící na okraji literatury, dostávají se na počátku století do popředí pozornosti. Tehdy zakládá St. K. Neumann satirický list Šibeničky (název je odvozen od zlobného verše J.S.Machara), v němž se chápe" vtip a satiru jako zbraň, humor a smích jako projev hořkého, povzneseného poznání". V tomto listě soustředuje kolem sebe básníky a kreslíře: Šrámka, Mahena, Gellnera, Brunnera.
    Haškovo jméno však na stránkách Šibeniček nenajdeme. Byl příliš všední, rudimentální. Stojí mimo i v rámci své generace. Haškův styl lze proto nazvat jako "vpád barbara". ( "Barbaři ze severu" se říkalo anarchistům Vohryzkova směru.) Jeho doménou jsou noviny a zábavné časopisy, oblíbeným žánrem, vedle povídky a humoresky, je politická satira, ironie, perzifláž a pamflet. Drsné metafory, drastické výrazy a "silná" slova slouží ke komickému vyhrocení všedních situací a úkonů (povýtce tělesných a materiálních), o nichž se ve "slušné" společnosti obvykle nemluví. Psal pro lidové obecenstvo a bavil se tím, čím se baví ulice a jak se drze a směle řehtá periférie.
    V umění stejně jako v životě není nic zadarmo: chceš-li získat, musíš umět ztrácet. Jen ten kdo dovede oželet všechno, co je zapotřebí, nalezne to, co hledal. Hašek oželel téměř všechno, co měl. Literární ohlas, slávu, ctižádost. Prohlašoval, že píše jen pro peníze a nebál se udělat z literatury řemeslo. Byl prostě "opilcem z baculatýma rukama."
    Z pohrdání a nezájmu si ovšem nic nedělal. Potloukal se dále bezcílně po pražských hospodách, považován spíše za podivína, který stále cosi dělal, ale nikdo neví co, kterého baví, že žije z ruky do úst a ze dne na den. Když odešel z Omladiny, kterou redigoval ve Stivínově tiskárně v Myslíkově ulici, nešel daleko. Píše humoresky v kavárně Tůmovce v Lazarské, neboť naproti je redakce Veselé Prahy a Karel Ločák bere jeho práce bez čtení a takřka "na kila". V administraci mu hned vyplatili zálohu a bylo na vyrovnání útraty.
    Veselá Praha přinášela vedle beletristické části časové anekdoty, kuplety a ukázky z pražských kabaretů. Referovala o postavách a prostředí pražské zábavy a nočního pobavení, což je patrno z názvu jednotlivých příloh: Praha ve dne v noci, Ze všech koutů Prahy apod. Podnikavý majitel listu vycítil v Haškovi velký talent a rozeného humoristu. Snaží se z něho udělat prvořadou literární hvězdu, nechává např. rozmnožit jeho fotografii a posílá ji jako prémii abonentům. To byla jediná odměna za velký literární ohlas. Ve Veselé Praze proto Hašek uveřejnil svůj první humoristický seriál Trampoty pana Tenkráta.
    Mnohé humoresky jsou ovšem jen lehce nahozeny, aby se vešly do novinového podčárníku. Byly napsány narychlo někde v hospodě. Mezi tímto "šuntem" se však jakoby zázrakem objevují mistrovské kousky moderního humoru. Jak tohle vysvětlit? Ale souvislosti tu jsou, dokonce evropské. Odvážně kritickým zaměřením se Hašek blíží mnichovskému Simplicissimu, satirickému listu, jehož výtisk visel tehdy v každé lepší kavárně.
    V anarchistickém období Haškův styl nebývale zdrsněl a změnil se ve výraznou satirickou zkratku. Už žádné popisy a rozvláčné charakteristiky. Příkladem je úvod satiry Všivá historie: "Na starostu města byl při schůzi obecní rady učiněn hrubý útok. Jeden člen opozice vstal, odplivl si, zívl, utřel si nos a pak silným hlasem zvolal: Pánové, konstatuji, že náš starosta je všivák."
    Smyslem drsného výrazu je šokovat čtenáře, vyvést z klidu a z rovnováhy. Značnou roli hraje i uvozující věta: "Odplivl si, zívl, utřel si nos." Hovorová slova, označující fyzické potřeby člověka, odhalují banalitu a staví ji do kontrastu k filantropickému námětu satiry. Jen pomocí protikladů se lze dobrat až k podstatě. Zdánlivě všední moralistní příběh nabývá povahy sociálního pamfletu.
    Stylem "barbara" odhalil Hašek oblasti dříve tabuizované, jež se literatura většinou vyhýbala. Vrcholem jeho sarkasmu je figura vraha v satiře Loupežný vrah před soudem.( Rovněž otištěno v Komuně.) Stylem jde o parodii na rubriku Ze soudní síně. Obviněný "loupežný vrah" uškrtil v sebeobraně obchodníka, který jej přistihl, když kradl z hladu bochník chleba. Cynismus "loupežného vraha" působí ironicky. Namísto očekávané lítosti se totiž obviněný hájí hrubě a neomaleně: "Tak jsem ho, lumpa, drobátičko přiškrtil, copak za to mohu, že mi vypadne studenej z ruky?" Drsný výrok "vraha" způsobuje pohoršení publika i soudního referenta. Z kontrastu stylových vrstev, moralistického a drsně vulgárního, plyne groteskně mystifikující obrat: nejde o osud loupežného vraha, ale o výsměch "měšťácké" spravedlnosti. (Opět zde zaznívá rozlišení "dvojí ironie", která je základem Haškova zobrazení lidových posztav v povídkách z cest. Tentokrát ovšem ve formě groteskní mystifikace.)
    Zde je začátek obrovského Haškova vynálezum a novum v české humoristické tvorbě. Komický záběr absorbuje i oblast tragiky a dospívá v líčení "mezních" situací k onomu typu, jenž bývá nazýván humorem "černým" nebo také "šibeničním".
   
    Makedonský vévoda Klimeš
    EXKURS V Haškově životopise mají mnohá fakta fiktivní charakter. Fantazie proniká tak hluboko do jeho života, že dodnes nevíme, co si vlastně máme myslet. Jde o podvod, lež, anebo vtip a mystifikaci? Odlišit skutečnost od výmyslu je někdy velmi těžké, ba nemožné.
    Mezi takové "výmysly" patří například tvrzení, že byl absolventem Exportní akademie ve Vídni. Tento údaj se opakuje v několika dokumentech ve značném časovém rozmezí: v "curriculum vitae" z roku 1907 (přiloženém k žádosti o místo řediteli Národní knihovny dr. Řezníčkovi), i v tzv. Anketnym listě, který vyplňoval před odjezdem z Moskvy roku 1920. Ve víře v "pravdivost" svých smyšlenek byl Hašek neobyčejně vytrvalý: o svém tvrzení přesvědčil například i svou manželku Jarmilu.- V katalogu c. k. konzulární akademie ve Vídni ovšem Haškovo jméno nalezeno nebylo a nebyl zde ani zapsán. (Podle všeho navštívil Vídeň pouze jedenkrát, během své "apoštolské a misionářské cesty". Projížděl zde pouze vlakem při cestě do Bruchu nad Litavou.)
    U životopisců se různé narážky objevují. Jaroslav prý měl v úmyslu vstoupit do konzulární služby patrně v Rusku nebo v některé se sousedních zemí monarchie. Jak si tuto vlastnost vysvětlit? Proč lpěl tak urputně na svém tvrzení? Chtěl se chlubit absolutoriem na prestižním evropském ústavu? Nebo zakrýval hořkost nad tím, že studium na ústavu, kde se vyžadovala značná kauce, bylo pro něj už předem vyloučeno?
    Existuje i další okruh výmyslů a dohadů, které se týkají jeho názorů společenských a historických. Právě v politice byl Hašek velmistrem mystifikací. Nikdo nevěděl, za kým stojí a co si vlastně myslí. Dával si dokonce záležet, aby jeho názory a stanoviska byly nerozluštitelnými rebusy. Jaké jsou příčiny těchto "Haškovských" záhad?
    Především snad hluboké zklamání a rozčarování z anarchismu, z jeho pochybného radikaqlismu. Kde má hledat mladý člověk oporu ve svém mravním idealismu, ve své totální negaci "světa otců", když každý reálná ideologie selhává? Nakonec zažil Hašek totální krach toho, v co snad zpočátku věřil, myšlenky na "přímou akci", která způsobí nápravu poměrů. Ta zbankrotovala ve formě krádeží a "expropriací".
    Zklamání prohloubilo Haškovu skepsi, znásobenou duševními depresemi v pocit beznaděje. V té chvíli se Hašek stává zapřisáhlým kritikem doby a politiky, a to kritikem vervním a absolutním. Napadá, špičkuje, vysmívá se stávajícím hodnotám a institucím se sarkasmem a ironií až bezvýchodnou.
    Odvaha a přímočarost jeho povahy je přitom obdivuhodná. Znevažuje vše, nic nenechá na pokoji, nic neshledává svatým. Nejen státní autority a smyboly rakouské, ale i "vlastenecké" idoly českého národa. Ze všeho jenom posměch a šprým. Byl to červ nenávisti, který hlodá v Haškově temperamentu?
    Hluboká skepse a rozčarování z anarchismu prohloubily nedůvěru v teorii a ideologii vůbec. Jednotlivé postoje a stanoviska jsou od těch dob převážně osobním stanoviskem. Už nedůvěřuje žádné straně ani hnutí, bojuje na vlastní pěst a rozdává rány, padni komu padni. Pozici osamělého "dona Quijota" zakrývá bohémskou, mystifikující maskou.
    Maska je spolehlivou ochranou před útoky nepřátel. Co na tom, že ho neberou vážně. Tak se z Haška stal šprýmovný Enšpíglem a vtipný rarášek hospodských zábav. Lehce ironickým, dobráckým úsměvem zakrývá "cynický" sarkasmus své satiry, tajuplnými mystifikacemi přispívá k obecné zábavě a je oblíben přesto, že ho někteří nazývají "sfingou za hospodským stolem".
    Nikdo se v něm nevyznal, nikdo se nesnažil mu porozumět. I nejbližší přátelé tápají v nejistotě, co se za touto maskou skrývá. Bohémskou společnost překvapuje vždy nečekanými nápady a obraty. Jakoby si chtěl svou pověstí, svým bohémským "mýtem", vynahradit ústrky a nepochopení literární. Zvláštním druhem mystifikace jsou jeho podivné známosti a přátelé.
    Mezi nejzajímavější patří "vojvoda makedonský" Klimeš. S Haškem se prý seznámili v malé hospůdce na Betlémském náměstí, naproti starobylému lihovaru U Halánků, které se říkalo U Cmíralů, nebo také Monako. Chodívali sem sochaři Kocián a Reinhard, spisovatel Osten, malíři Ullman a Stroff; na klavír mnohdy hrál skladatel sokolských pochodů Karel Pospíšil, zvaný "pražský Offenbach". V této společnosti sedával rozložitý, statný muž s černým plnovousem. Za pasem, ovinutým barevným tureckým šálem, měl zasunut bambitku a kindžál, takže jeho vzezření budilo hrůzostrašný dojem. Všichni se divili, že ho policie nechá takto chodit. Tento muž byl slavný "hrdina balkánský" Jan Klimeš. Jaroslav pak za ním chodil do jeho bytu u paní Otčenáškové v Korunní 39 ještě s Jaroslavem Kubínem, bratry Markovými, Opočenským a jinými bohémy. Tam patrnmě domluvili i společný "balkánský" podnik.
    Nešlo tedy o směšnohrdinskou figurku, kterou Hašek v rámci humorné mystifikace vylíčil ve Straně mírného pokroku v mezích zákona. Jan Klimeš byl skutečná osoba a zdálo se, že dosti důvěryhodná. V roce 1903 vychází Světozoru seriál Organizace a život makedonských povstalců. Šlo o aktuální námět, jenž se dotýkal i velmocenské politiky evropské. Turecká nadvláda na Balkáně byla narušena vzpourou makedonských rolníků. Ruská pomoc byla přislíbena, Bulharsko uvolnilo průchod pro čety dobrovolníků. Povstalecký komitét se usídlil v Sofii. S podporou bulharské vlády a četnictva se pod Vitošou formovaly čety "komitů", jež směřovaly k tureckému území.
    Pro českou veřejnost se stala pomoc balkánskému povstání symbolem slovanské vzájemnosti. Ale nejen to. Turecký útlak Jihoslovanů mohl být srovnáván s poměry v Rakousku. Nastal tedy čas, kdy se i u nás zdvihne revoluční vlna? "Až zvítězíme zde, dopomůžeme Čechům k samostatnosti a budeme bojovat za ně a s nimi," prohlašuje ruský kapitán podle autora výše uvedené stati. Není nutno dodávat, že autorem zmíněného článku ve Světozoru nebyl nikdo jiný než - Jan Klimeš. Šlo tedy o věc smrtelně vážnou. Makedonská otázka vstoupila do dějin a rozrušila veřejné mínění. Národně sociální poslanec Klofáč cestuje na Balkán, aby "poznal věc na místě". O své misi podává zprávu rovněž ve Světozoru s názvem: Z mých vzpomínek na cestu po Balkáně. Také on se zmiňuje o klimešovi. Pobyl tam sice jen krátce, ponejvíce v Rylském klášteře nedaleko Sofie, ale to nevadilo, aby nezakončil svou reportáž výčitkou: "My doma sotvaže už troufáme si při sklenici piva postesknout si, požalovat, malomocně udeřit pěstí na stůl. Cynismus stěhuje se do našich duší... co povznášelo mysl našich dědů, leckteré české dušince je už směšností..."
    Balkánské povstání mělo podle Klofáče vzkřísit ochablého českého ducha k hrdinským činům. Věrnost všeslovanským ideálům, revoluční entuziasmus, na straně jedné, a na druhé "pivní" mentalita českého ducha. Nutno probudit uhasínající obrozenecké nadšení, nutno dát národu nového "hrdinu". A národně sociální poslanec ho našel - v Janu Klimešovi. "Je od měsíce mezi povstalci našinec, český dělník. Věnujeme mu tyto řádky. Před několika dny nám psal. Doprovázeli jsme ho s četou Karapajeva (jeden z legendárních vůdců povstaleckých čet) a nyní nám líčí první své dojmy. Vypisuje i mučednictví, jemuž na Malešovsku vydáni jsou všanc bulharští venkované. Je právě nyní na pochodu k četě Sarafova." (Sarafov jako vůdce makedonského povstání nedopadl zrovna nejlépe. Sebral peníze na nákup zbraní a odjel do Švýcarska, kde sbírku zpronevěřil a utratil.)
    Vždy naivní představitel české "dělnické" politiky však dále plane nadšením. Představuje "hrdinu makedonského" české veřejnosti touto rétorickou tirádou: "Jan Klimeš s puškou v ruce bije se za lid makedonský. Ejhle, slovanská vzájemnost osvědčená skutky!"
    Rozpor mezi patosem "vlastenecké fráze" a skutečností je zde tak patrný, že musel satirika a mystifikátora přímo trknout. Už proto, že Klimeše znal velice důvěrně.
    Klimeš byl ve skutečnosti prostý moravský chlapec, který byl v roce 1902 vyslán do Sofie jako obchodní zástupce čalounické firmy. Náhodou se seznámil v jedné vinárně s bulharsko-makedonskými vzbouřenci. Od slov nebylo daleko k činu. Opustil firemní zájmy a přidal se k povstalcům.) V Praze agitoval na pomoc trpícím Slovanům a měl styky s anarchisty. Jsa upozorněn, že se o něj zajímá policie, kamsi zmizel.-
    Po čase se však Klimeš objevil v Praze znovu ( prý aby mu vyňali granátovou střepinu, ve skutčnosti asi šlo o zbloudilou ledvinu), a vystupoval vážně jako hrdina a "vojvoda makedonský". Ve vyprávění se řídil heslem "skromnost krášlí muže, leč pravý muž se krášliti nemá". Jeho vyprávění je prosyceno heroickým patosem, užívá slavjanofilské rétoriky, jež byla módní zvláště u mladočechů. ( Diplomatický neúspěch české politiky po uzavření Rakousko- Uherského dualismu měl být "vyrovnán" trucovitým a naivním obdivem k "slovanskému" Rusku.) Kimešovo podání se v zobrazení lítých bojů na Balkáně nebojí výkřiků a sytých barev: " Smrtelně ranění svíjejí se v bolestech před našimi zraky... Och, co tu srdce cítilo, jaký hněv zaburácel v prsou každého našince!" Bitevní kartony se vyznačovaly nadneseným patosem, přerušovaným dramatickými pomlkami a emfatickými výkřiky: "Hle, bratři krvácejí za blízkými hranicemi, sestry stojí bez ochrany a vzpínají ruce k nebi!" apod.
    V anarchistické Omladině pokračoval Klimeš dalším seriálem vzpomínek pod názvem Boj na horách Goethe a Garvan. Emfatický patos je zde nahrazen poněkud konkrétnějším vylíčením bojů. Hlavním mottem a nejužívanějšími výrazy se nyní stávají slova: "vzpoura", "zrada","pomsta." Klimeš sám ze sebe učinil jednoho z vůdců povstání.
    Je zajímavé, že Hašek se od Klimešova vyprávění nikdy otevřeně nedostacoval. V Nové Omladině Klimešovy články otiskoval jako seriál. Podle Antonína Boučka vydali společně první sešit s názvem Bitva na hoře Goethe a Garvan a pokoušeli se to rozprodat po hospodách, leč marně. Co bylo příčinou, že Hašek svou účast na makedonské "revoluci" zakrýval humornou mystifikací? Proč nevyvrátil Klimešovo podání otevřeně? Těžko říci. Rozhodující je napětí mezi výmysly a skutečným stavem věcí, což se samo o sobě stává materiálem k humorné mystifikaci.
    Klimeš, jehož výraz byl ztělesněním revolučního patosu a glorifikace "vzpoury", byl sám o sobě figurou heroikomickou, jež se nabízela k zesměšnění. Ve Straně mírného pokroku pojal Hašek celé balkánské dobrodružství jako dějinnou mystifikaci. Za množstvím frází a patetických výzev vězí ubohá skutečnost.
    Balkánská epizoda vnímavému chlapci otevřela oči: pochopil dějinnou tragédii slovanství. Kmen stojí proti kmeni, rod proti rodu, bratr proti bratru, církev proti církvi. V rolnické zemi, kde lidé těžce, skromně a s odevzdaností dobývají chleba, není půda pro revoluční radikalismus, byť se tvářil sebevíce lákavěji. V lidu je nedůvěra k idejím, jež nejsou prověřeny mnoholetou zkušeností. Ty inspirují leda nezralé mladíky v literárních kavárnách.
    Zvláště u balkánských národů je dějinná skepse výrazem staleté zkušenosti. V průběhu času došlo k vyvraždění domácí šlechty, individuum a národ žili v naprostém odloučení. Jedinec byl vždy cizákem, pánem, vojákem, knězem či vzdělancem. V panských kruzích panuje faleš a pokrytectví. Porobený člověk, vychovaný řadou trpkých zklamání, je skeptik. Život ho naučil nedůvěřovat tomu, co se mu vnucuje, byť by to vypadalo sebelákavěji.
    Lid si proto vytvořil zvláštní, nedůvěřivý vztah k moci. Navenek panstvu neodporuje, vypadá poslušně a "hloupě". Ve svém nitru však paličatě hájí své stanovisko a snaží se útlak přežít. Chová se v něm po svém, řídě se tradicí a zkušeností. Nevěří všemu, co přichází shora, protože v tom cítí klam a podvod. Tento "němý" odpor adoruje pochopitelně věci a hodnoty přízemní, hmotné a živočišné. Neplete se do vznešených ideálů a nemá pochopení pro jakoukoliv ideologii.
    Předností lidového odporu je jeden důležitý aspekt: je konkrétní a aktuální. Drsná přítomnost je mu bližší než nadnesený patos a fráze o šťastné budoucnosti. Měřítkem všech věcí je pak přítomnost - hrdinskou minulost zasazuje lid do baladické mytologie.
    Zdá se, že na základě svých tuláckých znalostí vycítil Hašek charakter a význam tohoto dějinného flegmatu. Přispěl k tomu i krach anarchistické revolty, jež ho v dalších letech pronásledoval, nedůvěra a skepse k velkohubé vlastnecké a revoluční frázi, kterou popzdější dějinná krize ještě podtrhla a zesílila.
    Balkánské dobrodružství se stalo školou kritického myšlení ve vztahu k masové vzpouře. Jeho výrazem je opět hluboká skepse a deziluze. Odhalila se propast mezi sférou revolučních snů a představ, a mezi tvrdou realitou. Rétorika výzev a frází, odtržená od skutečného stavu věcí, je lživě směšná, naivní, ubohá. Fráze je sestrou přetvářky, mravní, společenské i lidské, napsal později Karel Čapek. Její zobecňující role je klamná, nepravá, zavádějící. Nezřídka působí jako lež už tím, že se za skutečnost vydává.
    V rozporné zemi, hemžící se podvodníky a politickými dobrodruhy, se rozpor mezi radikálními hesly a praktickými možnostmi a předpoklady odhaluje zvlášť zřetelně. Zmatek v hlavách horkokrevných "revolucionářů" je zárodkem příští deziluze a skepse, jež rozežírá mentalitu davu a podlamuje energii národů. Horlivá propagace revolučních idejí je embrionálním stádiem nadcházející skepse. Prostředkem této dějinné demystifikace mohla být, z hlediska Haškova bohémského mýtu, jedně humorně - satirická mystifikace.
    Mystifikátor vychází z konkrétní, faktické podoby jevů, jež jsou základem parodie a sebeironické nadsázky. Proto vyhledává s oblibou obskurní bytosti a figurky, jež jsou k zesměšnění jakoby "nastraženy" a platí jako živé anomálie a autokarikatury. Právě tyto jevy a figury slouží výborně k svému účelu: jsouce nechtěně "komické" a odhalují "události" zevnitř, jakoby ze sebe.
    Falešný patos Klimešův a Klofáčovu rétoriku odhaluje kritika, skrytá v metodě mystifikace. Ta je totiž nejúčinějším druhem odhalení. Karikuje totiž jevy a dobu jejich vlastními prostředky. Postava makedonského "hrdiny" v Haškově podání stala karikatutou "revolučního" patosu a slovanské megalomanie.