Misionářská pouť

    Vzpomínky Ladislava Hájka mají značný význam, neboť autor ještě nepodlehl anekdotické legendě. Hájek byl nejdůvěrnějším druhem Haškova mládí, spali spolu na jedné posteli u Haškovy maminky, byli společně zaměstnáni ve Světě zvířat, nakonec se Hájek Haška jako bezprizorného tuláka ujal. Po smrti svého druha chtěl nalít čistého vína a vykreslit Jaroslava přesně tak, jak ho viděl a jak ho znal.
    Jeho vzpomínky obsahují řadu postřehů: Hašek rád naslouchal vyprávění starých rakouských veteránú v hostinci Rampově v Sokolské ulici, ale pak vždy strhl pozornost na sebe. Jeho vypravěčský exhibicionismus neznal mezí: žertem vyvolaná hádka byla prý mnohdy vystupňována až k nelítostné "hře na facky".
    Naprosto bezradný je však Hájek pří líčení příčin Haškova tuláctví a bohémství. To je pro něj území, v němž jsou lvi. Spokojí se s tím, že bohémské extravagance a cesty Evropou vysvětluje jakýsi záhadným "voláním divočiny".
    Vypráví, že Hašek sice byl lehkomyslný a nic nebral vážně, ale v ničem, co dělal, neviděl špatnost. Nepomyslel, že druhým třeba může ubližit tím, co nazýval hloupostí. Haškovo záhadné chování bylo prý příčinou mnoha trpkých následků, jeho životních krizí a neúspěchů.
    Naznačili jsme, že vysvětlení této povahové zvláštnosti Haškovy může být zcela jednoduché. Byl prostě dítětem a zůstal jím po celý život. Zatímco pro jiné bývá dětství životní epizodou, kdy bytost sleduje svět s údivem a nabývá svěžích dojmů, pro Haška zůstalo trvalým způsobem vnímání skutečnosti. Proto neuznával konvence, pohrdal "zadními kolečky" těch opatrných a rozšafných, nemyslel na následky a jednal vždy impulzívně a rozhodně. Tím otevřel duši překvapujícím zážitkům, a soustředil veškerou duševní energii do jediného okamžiku, bez ohledu na okolnosti. Proto vidět okolní svět v udivujícím, barvitém světle a v komických kontrastech, bez zatěžující vážnosti. Dovedl rychle zapomínat na utrpěný nezdar a trapnost banality, pociťoval bezprostřední radost ze života.
    Být "dítětem" znamená nazírat na svět sice nezávisle, ale i krutě a "necitelně". Ano, dětem se blíží i chování podivínů, bláznů - anebo klaunů. Duševní abnormalita a "iracionalita" může být ovšem provázena vynikajícím inteligenčním kvocientem. Jedinci, kteří se odlišují od průměru nebývají obvykle správně chápáni a to jim způsobuje řadu těžkostí a nedorozumění. Haškovu zdánlivou "iracionalitu" se snažil vystihnout František Langer: "Haškovým přínosem byla jeho plná, haškovsky veselá, někdy až gargantuovská životnost...Sytil své druhy vtipem, humorem, ironií a narkotizoval je svou veselou bezstarostností a lhostejností k nepřízni osudu, takovým nějakým "ničevó" na obranu proti všemu, co nepříjemného doléhalo zvnějšku, ze dne a ze střízlivosti. Z této jeho životnosti si mohl každý načerpat, kolik chtěl a dovedl, byla vkladem do všech jeho přátelských vztahů, ale zároveň byla také vším, co svým přátelům poskytoval." Hašek byl i pro bohémskou družinu vždy něčím výjimečný a nepochopitelný. Nesvěřoval se nikomu se svými pocity, nevysvětloval a nakomentoval své činy, svá náhlá rozhodnutí objasňoval až dodatečně, a to s přídavkem humorné fantazie. Vypadalo to, jako by byl sám sobě středem vesmíru.
    Říkali mu někdy "sfinga za hospodským stolem". I pro nejbližší přátele byl záhadou: "S Haškem to opravdu není tak jednoduché, jak si to pivní anekdotáři mysleli", píše Mahen. "Mám dojem, že se mu hodně ublížilo, ale na druhé straně ovšem nutno chápat, že se Haškovi rozumět nemohlo. Příliš často se skrýval, ztrácel se, a upřímně vám povím, že kamarádem v onom smyslu, jak se mu tenkrát rozumělo, on vlastně nikdy nebyl. Míval v sobě plno náhlých nápadů a hned se jim věnoval." Také jeho tvorba vycházela z bohémského prostředí, zachycuje fantastičnost a "nehotovost" hospodské zábavy a vypravěčské improvizace. Hospody byly pro Haška tvůrčí dílnou, místem, kde vyráběl a obrušoval své humorné situace a nápady. Bohémský život mu otevřel takřka permanentní zdroje této intuitivní inspirace. Kde také měl stále čerstvé nápady brát, musel-li denně vyrobit povídku, črtu nebo alespoň zajímavou noticku. Východiskem byla i nepatrná událost, podnět, který ostatním unikal.
    Pro Haškovu fantasmagorickou obrazotvornost bylko vše záminkou k vytváření komických příhod a anekdotických gagů. František Langer vznik jednoho Haškova anekdotického "špílce" dokonce zachytil a popsal: -Vyšel jsem jednou z Perštýna od Petříků do Montmartru v Řětězové ulici. Na rohu Bartolomějské byla tehdy prkenná stěna s plakáty a pod ní napříč chodníku leželo nehybné tělo. Nad ním stál nešťastný Hašek v dešti v haveloku a když viděl kamaráda spustil:" Chlapče, stala se hrozná věc, já jsem ho zabil. Ten chlap mě zezadu přepadl, já ho praštil holí přes hlavu a on se svalil na zem mrtvý...Jsem vrah, za chvíli mě zatknou a oběsí." Langerl ho utěšoval, že je ten chlap jen řádně opilý, leč marně. Museli tělo přitáhnout l ústí okapové roury, ze které crčela voda proudem, ale ležící ani teď nejevli známky života. "Vidíš, je dočista mrtvý, zabil jsem ho, jsem vrah." A začal křičet do noci: "Patról, patról!"-Objevila se dvojice strážníků."Co se stalo, pane Hašku?" - "Neprohlížejte ho, je načisto mrtvý, já jsem ho zabil, zatkněte mě pro vraždu."- "Jen jdou, pane Hašek, klidně do Montmartru, my se o chlapa postaráme." Voda totiž působila na domnělou "mrtvolu" alespoň tolik, že začala plést nohama.- V Monmartru Hašek příhodu dokreslil:" Tak ti strážníci tělo postavili, a každý z jedné strany ho vlekli pryč. Byla to hrozná podívaná, takové prznění mrtvého, že jsem se nemohl zdržet a zařval jsem na ně: "Co to děláte, vy surovci! Kam vedete tu mrtvolu?" -
    Svědek přiznává, že ve vinárně musel Haškovi dosvědčit pravdivost jeho výroku před policajty o prznění mrtvoly, čímž vyzněla anekdotická pointa příběhu...
    Jsme u kořeně nesčetných haškovských anekdot a mystifikací. Základem byl obvykle skutečný fakt či detail, vše ostatní dodala fantazie a přesvědčivý způsob podání. Když slyšel o sobě tyto vlastní příběhy a výmysly vyprávět, poslouchal Hašek spokojeně upíjeje pivo, pokuřoval laciný doutník a usmíval se potešen, že je středem pozornosti. Nakonec se ujal řeči sám, aby dodal pointu, věc vyostřil a tím strhl úspěch na sebe.
    Minus outsiderského postavení dovedl převést na plus. Chvíle "kralování" v rozverné bohémské společnosti mu byly záchranou i únikem před občasnými depresemi, jen tak se zbavoval životní tísně a starostí. Výstředními extravagancemi a kousky zaháněl a přehlušoval tíseň a strach z nezajištěné existence. Tyto bohémské "happeningy" potřeboval a musel mít za každou cenu, neboť jenom jejich zásluhou mohl nudnou a banální každodennost proměnit v pestrý a zábavný karneval. Jejich důsledkem je i seznam nočních deliktů, které jsou uchovány v archívu policejního ředitelství. Začněme silvestrovskou oslavou roku 1905. "C. k. inspektor stráže bezpečnosti Anton Matějka předvedl Jaroslava Haška dne 1. ledna o 3. hod. ráno, poněvadž přes četná napomenutí na Příkopech mezi chodci tloukl kolem sebe rukama a tím způsobil výtržnost". Za svědky se přihlásili Paul Kisch, filosof, bydlící v Praze, Kožná č.1 ( byl to bratr Egona E. Kische, působící mezi německými "buršáky"), dále Franz Sedlák, technik, bytem Vinohrady, Korunní 21. "Delikvent byl silně opilý a urážel německé studenty na zdejší strážnici. Týž byl zajištěn a propuštěn." Na druhé straně listu je opět zlehčující poznámka: "Hašek udává, že byl silně opilý,a že se pamatuje jen na to, že na Příkopech měl s někým spor, nic bližšího však nemůže udat. - Je bezvýznamné." Seznam výtržností pokračuje s úděsnou pravidelností. C. k. okresní soud pro přestupky v Praze stereotypně žádá komisařství o sdělení stálého bydliště Jaroslava Haška, aby mohl vymáhat pokutu 2 K za poškozené košíky u stromů.
    Z dalšího záznamu je zřejmé i hlubší pozadí těchto bohémských alotrií: "Dvaadvacetiletý spisovatel Jaroslav Hašek, bytem atd., znovu zapálil 20. 6. o 1 /4 na 4 ráno v Žitné ulici blízko strážnice tři pouliční lucerny, které již byly zhasnuty. C. k. strážník František Šprych dotyčného předvedl, a poněvadž se na strážnici hrubě choval, nechtěl udati své jméno, byl dodán do separace." Věc byla poněkud zamotaná, poněvadž delikvent prohlašuje: "Doznávám, že jsem rozsvítil jednu lucernu, onu lucernu před komisařstvím, o níž je tvrzeno, že jsem ji já též rozsvítil, jsem nerozsvítil já. Co se týče mého chování na strážnici, omlouvám to tím, že jsem byl nemile dotčen výše uvedeným nařčením..." Přes omluvné prohlášení je odsouzen k pokutě 10 K, v případě nedobytnosti k vězení na dobu 24 hodin. Z nálezu toho možno se odvolati... atd.
    Pokuta pochopitelně zapravena nebyla, měla být vymáhána cestou politické (civilní) exekuce. Avšak i ta byla bezvýsledná. Záležitost končí zjištěním, že "dlužník nemá docela žádných zabavitelných svršků, bydlí u své matky a nemá než to, co má na sobě. Týž jest zcela nemajetný, jak matka téhož udala, nic nevydělává a ona ho musí živit."
    Anekdoty o Haškovi poněkud nadsazují, když líčí, že si Hašek při výslechu na policejním komisařství pomáhal vtipem, že si z rakouské policie mohl dělat legraci. Možná expost, při pozdějším vypravování. Ale málokdo dnes pochopí, z jakého zázemí Haškův humor vznikl a jaké množství politické energie bylo nutno k protestnímu postoji vyvinout. Hašek se prý tehdy v noci choval nepříčetně, neboť tvrdil, jaká že to v Rakousku panuje tma, když ani osvětlení nefunguje a proto se rozhodl, že si na situaci v mocnářství "posvítí". Z těchto důvodů zapaloval pouliční lucernu. Přeneseno do současné doby blížilo se Haškovo bohémství pozdějšímu undergroundu. Ve zmíněném policejním protokolu je zajímavý ještě jeden detail. Ve škrtnuté části oznámení totiž stojí, že spolu s Haškem rozsvěcoval lucerny dvacetiletý žák malířské akademie v Praze Jaroslav Kubín. Toto jméno otevírá možnost poznání další, shodou okolností už poslední Haškovy cesty Evropou, která patřila dosud k bílým místům Haškova životopisu.
    Jediným pramenem k této etapě (v níž není téměř dat a svědectví) jsou Politické a sociální dějiny strany mírného pokroku v mezích zákona, ale ty byly, jak už řečeno, humorně přestylizovány. Hašek v tomto spise podává vlastně "dějiny" své bohémské družiny ( historický nátěr je opět obratně provedenou a mystiufikací), které prokládá záznamem z "apoštolské cesty tří členů strany mírného pokroku" do Vídně a do Terstu. Podle Haška se vedle Kubína účastnil i člen baletu Královského zemského českého národního divadla Wágner.( Pod tímto jménem se skrývá plzeňský herec Ruda Hněvsa, který na tuto cestu do Istrie vzpomíná a tím vlastně náš předpoklad dokumentárně potvrzuje. Ale o tom ještě uslyšíme.) Vzniká otázka: byla cesta do slovinské Istrie pouze jednou z Haškových mystifikací, anebo se skutečně konala? Rozluštit záhadu pomohla náhoda. V osobním archívu Karla Marka, Haškova přítele z obchodní akademie, se zachovala fotografie, na níž sedí jakýsi obtloustlý mladík s blahobytně vypadajícím jinochem v cylindru na lavičce v parku. Před nimi žebrá tulák, v chatrném obleku a s nastaveným děravým kloboukem. Obtloustlým mladíkem mefistofelského vzezření je Karel Marek, jehož tvář známe i z jiných dochovaných dokumentů.( Byl předobrazem jednoročního dobrovolníka Marka v Osudech dobrého vojáka Švejka.)
    Žebrajícím individuem pochybného zevnějšku není nikdo jiný než Jaroslav Hašek. Šlo zřejmě o sehranou komickou scénku, v níž Hašek prosí své druhy o příspěvek na kapku nějakého truňku. (Podle stavu listí na stromech lze soudit, že snímek byl pořízen někdy na jaře.
    Zalistujeme-li nyní v časopise Nový Neruda, padne nám hned v prvním čísle ročníku 1906 do očí obrázek, jenž je "překreslenou" kopií zmíněné fotografie. Tatáž situace, totéž rozložení figur! Kresba vznikla obtažením kontur fotografického snímku, což bylo tenkrát běžné. A v rohu obrázku podpis a datum: Jaroslav Kubín, 6. dubna 1906.
    Tato stopa vede k rozluštění téměř detektivní záhady. Z policejního hlášení víme, že se Hašek stýkal s Kubínem v červnu 1906. Apoštolská mise tří členů strany mírného pokroku se tedy realizovala v letních měsících roku 1905.
    Ihned po návratu Hašek načrtl dvě kapitoly, které se shodují se vzpomínkami Rudy Hněvsy. Začínají v zahradní restauraci U silného Jana v župním městě Zala-egerszeg u Blatenského jezera.( Podle úvodních slov "bylo to loni na počátku srpna" lze soudit, že obě práce byly napsány nedlouho po vykonané cestě, patrně na jaře roku 1906.) Z těchto náčrtů se odvíjejí pozdější vzpomínky v Dějinách strany mírného pokroku v mezích zákona.
    Jak asi probíhala Haškova "apoštolská cesta" do Istrie? Začala zřejmě na lavičce na Karlově náměstí, kde se scházela, bavila a rokovala parta mladíků. Hašek sice tvrdí, že cesta se konala na základě usnesení výkonného výboru strany, podle něhož se se Hašek, Kubín a František Wágner, člen baletu Královského zemského českého národního divadla, měli za své "neslušné" chování vykoupit apoštolskou misí. Časem se přidružil i přítel Vladyka, to jest nám známý Stáňa Zeman. (Jiří Mahen, ač byl členem "výkonného výboru", si na žádné takové usnesení nepamatuje.) Ať tomu bylo jakkoliv, mládenci vyšli z Prahy počátkem srpna a měli se vrátit do sedmého října.
    Hašek podává zprávu po vzoru britské královské zeměpisné společnosti velice podrobně. Z Prahy prý vyjeli v 6.20 státní drahou na Jihlavu přes Kolín, Kutnou Horu a Německý Brod. V 17 hodin 32 minut byli v Jihlavě, kde prý v místní České besedě ohlásili přednášku o stanovisku strany k českým menšinám. Pak se ovšem ucházeli o přízeň i u německých zazobanců, neboť hodlali pro českou věc pracovat zejména "materiálním oslabováním nepřítele". Dokud měli peníze z domova, probíhala cesta rychle a a bez překážek. Z Jihlavy pokračovali vlakem na Třebíč a odtud se dostali do Marušic. Dobrodružství ve Znojmě, kde se pro změnu vydávali za sociální demokraty je zachyceno v jedné z kapitol Dějin strany mírného pokroku. Jejich zvláštním vlakem se dostali do Vídně. Nejprve navštívili krajany v České Besedě a pak se obrátili na básníka Machara s žádostí o podporu. Ale Machar, když ho prý Češi nejvíce potřebovali, nebyl doma.
    Návštěva ve spolku vídeňských Čechů je zbavila dalších iluzí. Přesvědčili se, že ve zdejších restauracích padne na účet osvětové činnosti mnohá položka ze sbírek, určených na české menšinové školy. V Novém Městě nad Litavkou byli hosty u zámožného sládka Chrže, k němuž je doporučil jeden český komisař z Vídně. Další pouť měla vést přes Štýrský Hradec, Maribor, Lublaň, Pulje na Goricu. Podle chvalně známých zkušeností využívali naši cestovatelé podpory dobrodušných českých sládků, rozesetých po celém území monarchie. Tak se stalo, že namísto v Gorici se počátkem srpna octli v šoproňském pivovaru. Dobrodružství v zalské stolici však bylo jen předehrou ještě významnějších politických jednání.
    Když překročili uherské hranice, dostali se členové strany mírného pokroku do Nagymárton a do stolice šoproňské, kde uspořádali mohutnou konferenci s uherskými politiky. Předtím navštívili město Szombathely a Körmend, kde se přejedli pečenou kukuřici. Odtud se pustili do stolice vašské, na Zalaegerszég a Nagykanizsu. Tam se vykázali doporučením od spisovatele E. A. Mužíka a byli hoštěni od sládka pana Znojemského.
    Pak oklikou minuli krajinu bakoňskou, kterou Hašek znal již z dřívějška, zamířili k Balatonu z jihu. Navštívili krčmu sv. Štěpána v Kémes-sarva. To vše je doloženo v Haškových humoreskách z pobřeží Blatenského jezera. Když vyšli z pohostinné stolice vašské, dolehla na mladé cestovatele bída. V Nagykanizse se oddělil Vladyka, který vytkl Haškovi jako správci financí, že koupil od nějakého sedláka za poslední peníze hříbě. Hašek prý byl pyšný na to, že mají koně. Pak se s Kubínem se nějaký čas potloukali po Chorvatsku. Živili se tak, že Kubín kreslil portréty venkovanů a opravoval kostelní obrazy, Hašek sháněl obživu. Ale ani Kubín nevydržel útrapy cestování a rozjel se zpátky do Prahy.
    Co však udělal nyní nejvytrvalejší z cestovatelů, věčný tulák Jaroslav Hašek? Ani on nedodržel vytčený směr na Maribor, Lublaň, Goricu a Pulje, ale zřejmě se z Nagykanizse otočil na západ a potloukal se v kraji podle Drávy, v oblasti vyznačené městy Varaždín, Oromuž a Ptuj.
    (Nejpoetičtější motivy povídek jsou umístěny do kraje mezi Murou a Drávou.) V místopise povídek se objevují i Benátky, odkud si autor přinesl pozoruhodné poznatky. Domů se vrací přes jihoslovanský Terst. O návratu z této toulky se zmiňuje ve fejetonu, nazvaném O sportu. "Bylo to předloni, kdy z nedostatku peněz šel jsem z Terstu přes Alpy do Prahy. Vandroval jsem, což předpokládá, že jsem fechtoval. V Lubně ve Štýrsku zastavil jsem na silnici tři muže, kteří vyhlíželi jako turisté, a prostým způsobem: ,Ein armer Reisender` žádal jsem o podporu." Tento údaj, otištěný 27. ledna 1907 v anarchistické Komuně je jediným svědectvím o zakončení této toulky.
    Cesta do Istrie je závěrečným Haškovým "výletem" do Evropy. Potom až do začátku světové války zůstává v Praze, nemáme-li na mysli občasné toulky po Čechách, na nichž znovu ochutná tulácký život. Pro svůj neklid, pro ono záhadné "volání divočiny" nalézá nový prostor: pražské lokály, noční život, bohémské extravagance. Intenzita a opravdovost Haškova tuláctví přelévá se do opravdovosti a intenzity tvorby. Nalézá svůj výraz bez skrupulí a bez ohledu na to, co tomu řeknou tzv. "slušní" lidé. Bohémská "nezodpovědnost", perfidního opilství a dětská otevřenost světu nacházejí odezvu i ve volbě stylu a výrazu.
    Rekonstruce apoštolské cesty však odhaluje tajemství Haškovy mystifikace.Když v roce 1911 koncipoval Dějiny strany mírného pokroku, neměl už původní náčrty k dispozici a musel se spolehnout pouze na vlastní vzpomínky. "Osudy tří členů strany mírného pokroku na misionářské pouti" vylíčil v rámci humorné mystifikace. Dochází k plynulé výměně mezi životními zážitky a uměleckou tvorbou. Haškovo tuláctví má tedy význam tvůrčí. Bylo předobrazem bohémského života, jeho neustálé honby za novými podněty a nápady. Zážitky a dojmy z nočních bakchanálií jsou zdrojem překvapujících fint ve vyprávění. Lehce a rozverně, jako by tím zpestřoval hospodskou zábavu, zpracovává nesčetné náměty svých humoresek. Haškovy literární pokusy a mystifikace jsou variantou jedné a téže hry, inspirované gaminským temperamentem a výstřední pověstí proslulého bohéma.
    Na stránkách Národních listů, Besed lidu a Světozoru nadále otiskuje jímavé cestopisné náměty z okrajových částí monarchie, líří život haličských horalů, uherských beťárů, sedmihradských cikánů a romantické lásky lidu z Mezimuří. V obskurních časopisech Svítilna, Nový Neruda, Dobrá kopa, Veselá Praha, Karikatury a Kopřivy se však náhle rodí Hašek ironik, skeptik a pamfletista.
    Apoštolská a misionářská cesta tří členů strany mírného pkroku v mezích zákona mu otevřela oči. Ale nejen to. Byla zlomem, v němž autor nachází sama sebe, objevuje osobitý literární výraz.