Mladé směry

    Praha měla na počátku století asi půl miliónu obyvatel. Vniká sem duch moderní doby, uplatňují se nové vynálezy; po ulicích hrčí Křižíkovy elektrické tramvaje, po Vltavě plují Lannovy parníčky, v domácnostech se stále více používá svítiplyn a elektrické osvětlení. Objevují se první pokusy o promítání filmu a přenosy hlasu technikou radia. Vzdálenosti se zkracují, svět jako by se zmenšoval; vzniká mylný dojem, že o charakteru dvacátého století rozhodne rozum, věda a technika.
    Leč chyba lávky. Feudální absolutistické zřízení Rakouska-Uherska zůstává za technickým rozvojem daleko pozadu. Vídeňská vláda Praze nepřála, učinila z ní pouhou provincii, jakési zásobovací skladiště vysloužilých excísařů a dospívajících arcivévodů. Praha jako "srdce Evropy" stalo se městem kontrastů, směsicí různorodých kultur, národů, jazyků a ras. Disparátnost je zřejmá už z architektonické tvářnosti města. Vedle vetchých domků a uliček tzv.Páté čtvrti, středověkého židovského města, které pomalu podléhají asanaci, vznikají nové bankovní paláce a budovy. Soulad dosavadní výstavby, která z původní gotiky a baroka včlenila i architekturu secese, je narušen.
    Navzdory nesporným organizačním úspěchům (založení Sokola a Národního divadla, vznosné národopisné a průmyslové výstavy), dusí se český národ pocitem provincialismu a malosti. Politické reprezentaci se totiž nepodařilo vydobít na trůnu sebemenší záruky samostatnosti a po vyhlášení rakousko- uherského dualismu zavládla beznaděje. Tím více získává vlivná německá menšina, která si upevňuje své kulturní prvenství.
    Mládež reaguje na dobový marasmus a trvalé provizórium deziluzí a znechucením. Inspiruje se přírodou, prchá do krajin, kde je život ještě celistvý a patriarchální. V umění vládne senzualismus, oživené smyslů, v malířství se láme impresionismus( průhledná viditelnost) a začíná kubismus. Každý literární adept tehdy musel začít útokem vůči přizpůsobivému světu otců a strnulých dědečků. Sjednocujícím, leč mlhavým heslem se stalo heslo: At žije moderní život!. Jako houby po dešti vznikají umělecké směry s jepičím životem a zakládají se časopisy, z nichž málokterý přežil víc než jen pár čísel. Vlastenecké revue, v nichž doznívá duch let šedesátých a sedmdesátých, jsou v opovržení. Literatura už nemusí a nesmí jen sloužit národu, osvětě, má mít samostatný život. Už v období dekadence si umění zakládá na vytříbenosti stylu. Básník si musí vybojovat právo na osobnost, pak teprve se dostal k tvorbě. Tento obrat vystihl Jiří Mahen v úvaze O předválečné generaci.: "Tato generace se octla na rozhraní staré idyly a moderního života, a byla nucena svést velmi tuhý boj o osobnost, teprve potom se dostala k dílu." Vzpoura je na jedné straně příliš úzká, omezená na některé druhy uměleckého výrazu, na druhé straně však příliš všeobecná, nebot se rozbíhá příliš do široka. V tříšti nápadů a návrhů na léčbu chorobné moderní doby se rozštěpují dva proudy: individualistický, cílený k niternému, vizionářskému pohledu, a kolektivistický, opěvující hnutí zástupů.
    Hašek nezvolil ani ten, ani onen směr. Stojí jakoby opodál, nezajímá se o literaturu. Prohlašuje hrdě, že píše jen pro peníze. Své krátké črty a humoresky vyrábí po hospodách. Jeho outsiderská situace se však vytvářela postupně a má kořeny v nezdařeném "básnickém" debutu.
    Kdo chtěl být tehdy literátem, musel mít alespoň jednu sbírku básní, vydanou třeba vlastním nákladem. Také Hašek s Hájkem se pokusili získat literární ostruhy. Na obchodní akademii se seznámili s podnikavým Stanislavem Minaříkem, pozdějším překladatelem a nakladatelem, který již ve škole vydával hektografovaný časopis. U něj měl Hašek v úmyslu vydat sbírku povídek Ozvěny z hor, ale podnik skončil na úbytě. S Ladislavem Hájkem vydali pak sbírku veršů Májové výkřiky(1903). K tomuto podniku přemluvili obětavého spolužáka Josefa Sölcha, jenž si peníze vypůjčil doma a po naprostém fiasku musel dluh odpracovat v hokynářství svého otce. Haškovy a Hájkovy verše měly být macharovsky ironickým výsměchem čtenářkám milostné poezie. Úspěch byl pranepatrný. Kritika poukázala pouze na skutečnost, že jeden z autorů tiskl na sudé, druhý na liché stránce. Od těch dob Hašek na "poezii" zanevřel a literárním kritikům se zásadně vyhýbal.
    Pokusil se navázat ještě jednou kontakt se sdružením mladých literátů Syrinx, ale dopadlo to trapně.( Název tohoto postdekadentního spolku byl převzat z řecké báje. Ošklivý faun Pan se pokouší získat krásnou nymfu Syrinx, která mu unikla do řeky. Namísto dívky zachytil pouze několik rákosových stébel, z nichž upletl píšťalku a jejími kouzelnými zvuky se snaží vyloudit alespoň snovou představu, milostné echo navždy zmizelé krásy.-Tuto báji převyprávěl v nové době francouzský symbolista Jules Laforgue s nostalgií člověka našeho věku.- Ironik Hašek si z celé báje povšiml jen toho, že "bůh Pan pásl vepře" a název spolku "Syrinx" překládá jako "Píšťalka pasáků vepřů".)
    Chabou finanční situaci sdružení mladých básníků vylíčil František Gellner: -Ustavující schůze mladého literárního sdružení byla svolána brzy po prvním. Můj přítel Jaroslav H.(Hašek) byl rovněž pozván. Když vešel do hospody, která mu ústně či přípisem, to ani nevím, byla označena, spatřil několik bezvousých mladíků, sedících skromně u svých malých a velkých piv. Jaroslav H. sedl si k zvláštnímu stolu, poručil si jídelní lístek a vybral si candáta. První sklenice piva byla dopita naráz a už byla na stole druhá. Bylo pozorovati, jak kruhem skromných mladíků probíhá vlna údivu a rozechvění.
    Jeden bledolící jinoch vzchopil se ze svého místa. Představil se. Můj přítel řekl své jméno. Bledolící jinoch několika upřímnými slovy projevil své potěšení z tohoto seznámení a sníženým hlasem požádal o zapůjčení jedné koruny. Jaroslav H. (který tehdy právě vstoupil do banky a měl pevný plat) sáhl do kapsy u vesty a žádosti vyhověl.
    Za několik minut povstal ze svého místa druhý nadějný spisovatel. Opětné představování a táž žádost o půjčku. I nyní můj přítel učinil zadost nadějím, jež byly v něj kladeny. Když ale přišel čtvrtý jinoch, mávl náš mecenáš s měsíčním platem 60-80 K svojí tučnou pravicí na znamení lítosti a pravil: "Odpusťte, ale vzal jsem si dnes náhodou s sebou pouze pětku, a to mi tak zrovna stačí na večeři. Po těchto slovech nová vlna rozechvění a údivu prošla řadou mladých spisovatelů.- Po čase se Syrinx vzchopil k životu a začal vydávat časopis Moderní život. Motto prvního čísla tvoří citát z Macharova Confiteoru, namířený proti vlasteneckému patosu. Mezi zakladatele a přispěvatele listu patří Jiří Mahen, Rudolf Těsnohlídek, Q. M. Vyskočil, K. H. Hilar; objevují se tu jména dnes zcela zapomenutá: Rosenzweig-Moir, Julius Skarlandt, Neklan-Soukenka aj. Tato skupina se snažila překonat dekadenci a symbolismus přiblížením se k modernímu životu. Otištěné práce jsou většinou siláckými pokusy s patosem vzpoury. ( Teprve v druhém ročníku se objevuje rebelantská, anarchisticky bojovná poezie Fráni Šrámka a Karla Tomana.)
    Také Haškovo jméno se objevilo v tomto časopise, jehož redaktorem byl bratranec Roman Hašek, úředník pražské kriminálky. Recenze Májových výkřiků z pera tohoto příbzného však nebyla příliš lichotivá. "Jaroslav Hašek je homo novus, druhý pán má již svůj debut za sebou, ale přítomné jeho verše nepřesahují nikterak nivó průměrně špatných debutů...Druhý spoluautor p. J. Hašek honosí se rovněž podobnými vadami, mezi nimiž podobně jako u předešlého vyniká směšné siláctví, ale přece několik míst vzbuzuje jisté naděje, což nelze říci o p. Domažlickém. Nejhůře dopadají oba veršovci tam, kde pokouší se o satiru:
    "Kdyby byly bledé divky
    stály, když se záhon sázel,
    byly by se děsily.
    Zahradnik, muž zšedivělý,
    huhlal, plival, klel až hrůza,
    rukávem třel rudý nos.
    ,Mordyé, já dnes být pánem,
    nakašlal bych, abych sázel
    tulipány, mordyé! "
   
Vedle této recenze najdeme oznámení:" Autoři ohlašují společnou prací pořízenou tříaktovou veselohru S nevěstou na letní byt. Děj na Kubici v pensionátu Elišky Krásnohorské." Tato hra nebyla nikdy uvedena. Hašek se podruhé nepokusil o lyrickou sbírku, i když si občas "po oněginovsku" zaveršoval. Jinak projevoval o poezii ostentativní nezájem. Smířil se s tím, že bude žurnalistou a praktickým "kalendářovým" humoristou. František Langer o něm píše: "Na rozdíl od ostatních Hašek neprojevoval žádný zájem o ty romantiky, iluzionisty, intelektuály a rozervance, jejichž díla tehdy plnila Knihovnu dobrých autorů, Moderní bibliotéku a podobné edice a jejichž četbu tehdejší mládež pokládala za nutnou pro své literární vzdělání. Zvlášť poezie ho zajímala pramálo, zatímco básníci v Demínce citovali Baudelaira a Verlaina dokonce v originále."
    Hašek ignoroval literaturu a umění, které samo sebe staví na piedestal. Necítil potřebnost gesta. Marnotratně rozhazoval své nápady a gagy jakoby z rukávu. Hlasitě prohlašoval, že píše jen aby se uživil a že mu na úrovni nezáleží. Stačí, když to v redakci vezmou. Mínil to snad ironicky, ale v Čechách se ironie bere vážně. Žijící spisovatelelé se oceňují podle toho, jak každý hodnotí sám sebe a jak se zviditelňují. Haškovi prostě přilepili na šosy tvář "nevážného" humoristy, což samo o sobě znamená nižší uměleckou úroveň. Snad byl tento věčný bohém skuteně takovým podivínem, že mu to ani nevadilo.
    Novinářské provizorium ho po určitý čas uspokojovalo. Potřeboval cítit okamžitý ohlas publika, potlesk, nebo neúspěch. Nebavilo ho prostě psát něco, co si přečtě pár lidí. Namísto uznání několika kolegů- literátů, získává oblibu u obecenstvo, i když musel často sestoupit i do přízemí či do suterénu. Prohlašoval hrdě, že má talent a trpělivost právě jen na tuto krátkou humoresku. Ve skutečnosti jsou příčiny tohoto zvláštního postavení složitější. Hašek neměl potřebu se generačně zařadit a své literární cíle si nevytyčoval. Více než program pro něj znamená tvůrčí impulz, improvizace, vzrušení a soustředění, jež je dílem okamžiku. Na druhé straně nebyl od generační tvůrčí líhně zcela oddělen. Prostředníkem mu byly společné hospody a kavárny, v nichž moderní směry převážně vznikaly. Většinou ovšem zůstalo u projektů, nápadů a příprav. Mahen charakterizuje situaci poněkud nadneseně: "Chodili mezi nás lidé, kteří nečekali od života mnoho, ale měli k němu své zajímavé poznámky. Byli po svém energičtí, po svém dobří a ukrutní, po svém prostí a tato prostnost byla životodárná. Oddali jsme se určitému kouzlu bezprostřednosti, ať už působila krajina či člověk, epizoda či historie."
    Kouzlu bezprostřednosti se však nelze naučit, to člověk má, anebo nemá. Něco z toho nutno hledat v životě a u lidí. Většina bohémů se oddávala nočnímu životu, kde mohla najít syrové a neupravené, tedy do značné míry ještě původní, jazykové jevy i projevy. František Gellner otevřeně přiznal, že zážitky z vídeňských kaváren a šantánů pro něj znamenají víc než celá dosavadní poezie.
    Na rozdíl od předcházejících generací nacházejí bohémové na počátku století svůj vzor v masce tuláka, klauna, pierota. Vyjadřují tím nechuť morálce šosáků a současně se sbližují s životem vyvržených, opovrhovaných jedinců: pasáků, nočňátek, ztroskotanců života. Básníci se oddávají nočnímu životu, navazují styky s prostitutkami, navštěvují šantány a kabarety, pohrdajíce navenek slávou a úspěchem. Jenže to bylo jen napovrch. (Sociálně vzato znamaná bohéma situaci, kdy je trh s uměleckými produkty přesycen, kdy je nikdo nekupuje, společenská smetánka se o umění nezajímá, a hladovějící umělci se proto rozhodli strašit a děsit lhostejné publikum.(Ve Francii vzniká proto pojem "prokletí básníci"- "les poetes maudis" a "épatez les bourgois"- to jest "děsit měšťáky".)
    U většiny mladých je bohémství jen dobovým gestem, z něhož brzy vystřízlivějí a stanou se usedlými úředníky či měšťáky. Ne tak Jaroslav Hašek. Ten si na tuláctví a bohémství pouze nehrál, on jako tulák a bohém skutečně žil. Hašek nebyl bohémem a tulákem příležitostným, ale živelným a existenciálním. S plnou silou a energií mladého impulzívního temperamentu.
    Zdá se, že si z literárního vyřazení příliš hlavu nedělal. Věděl své. Stačila mu družina nejvěrnějších kamarádů, nerozlučný čtyrlístek, kam ovšem patřili jen nevýrazní literáti. Vůči okolnímu světu se choval netečně, k literárním sporům se nevyjadřoval. Občas zabrousil vtipem na tvorbu svých novinářských kolegů, jako byli např. Josef Skružný, Karel Tůma, F. A. Vožický, Karel Vika a jiní. Básnické hájemství ho nezajímalo.
    Charakteristická je tato historka. Jednou se jakýsi mladý básník zeptal Haška, jenž byl právě v povznesené náladě, co si myslí o jeho nové lyrické sbírce. "Za prvé jsem nic nečetl," prohlásil bohorovně. "A za druhé je to pitomost."
    Občas si nějaké literární drobnosti všiml, nebo ji komentoval, dokonce s výsměchem. Parodoval napřílad exotické Zpěvy sakurské od přítele Jose Hlouchy, obdivovatele japonské poezie, na karnevalu umělců na Žofíně v roce 1908 legračním kupletem. V korepondenci se zmiňuje o práci svých kolegů - humoristů: "Skružný hnal Hájka za humoristickou báseň z Tůmovky celou Spálenou ulicí. Jednou mu Hájek přinesl povídku Jak si pan Kutílek koupil ohnivzdornou pokladnu... od té doby Skružný churaví."
    ( V Haškově pozůstalosti byla nalezena jediná lyrická sbírka, a to Houdkovy Vykvetlé blíny s autorským věnováním.) Ve své práci zrušil klid pracovny a vyměnil ji za ruch kaváren a hospod. V rozjařené společnosti nešetřil nápady, měl vždy po ruce dost přiléhavých nápadů, ivenktiv a aktualit, jež sypal z rukávu, aniž si dělal nárok, zda budou "posly věčnosti". S dětsky nevinným, sarkastickým úsměvem přijal úděl literárního outsidera, aniž se jej snažil změnit. (Po čase ho sice mrzelo, že je neustále podceňován. Vysvětloval si to tím, že dosud nevydal knihu. Když i Hájek vydal knížku vojenských humoresek Vojáci, vojáci, malované děti, přišel Hašek na to, že lze sestavit soubor humoresek a tak vyšla u Hejdy a Tučka kniha Dobrý voják Švejk před válkou.) Hašek udělal z literatury řemeslo. Zaplavoval zábavné rubriky deníků, týdeníků, vyplňoval celé humoristické časopisy, rodinné a vojenské kalendáře, jako by chtěl množstvím nahradit kvalitu. Jedná se mu o jediné: aby jeho práce byla rychle otištěna, aby dostal zálohu na honorář čili "foršus". Ten použil vždy okamžitě na zaplacení útraty pro sebe a své kumpány. Vychází ze zálib obecenstva a respektuje řemeslné zásady novinové humoristiky.( Píše přesně pro rozsah podčárníku.) Ve stovkách humoresek a satiry, otiskovaných v zábavných přílohách listů, ventiluje stereotypně se opakující postavy a situace: odmítnuté nápadníky, podivínské tchány, roztržité vědátory. Ale přitom jde často o moderní grotesku. Právě z tohoto plytkého podhoubí však vyrůstají ony skvělé haškovské postřehy a nápady, vtipné pointy, které čtenář sice očekává, ale které na něj platí.
    Aby dokázal, že mu nezáleží na literárním jménu, podepisuje své humoresky nejrůznějšími pseudonymy, jejichž počet přesahuje stovku, takže se blíží téměř anonymitě. Jsou to jména někdy smyšlená, někdy autentická, skutečná jména počestných obchodníků, která spatřil na firemním štítě nebo v rubrice inzerátů.
    Haškovo literární flegma zůstane hádankou i pro budoucí literární historiky. Jakoby se smířil s tím, že bude zhodnocen až později. Jeho zvláštního postavení si povšiml Jiří Mahen: "Přesto byli lidé, pro ty byl G. R. Opočenský génius a Hašek jakýsi Sancho Panza. - A tak se Haškovi jaksi nevěřilo. A někdy se ukázala propast, přes kterou se neskákalo. - My měli časem Haška hrozně rádi, protože byl opravdu samý vtip. On možná nás neměl rád, poněvadž jsme si hráli na literáty. Jsem o tom přesvědčen. A teď je švanda v tom, že on dělal literaturu daleko intenzívněji než my všichni, že on byl vlastně literátem, a my se zuřivě bránili být jenom literáty."
    Na počátku století zanikl Haškův hlas uprostřed těch, kteří halasně vyhlašují literární "revoluci". Po letech se ukáže, že učinil více než oni: že ji uskutečnil.