Před výletem do Bavor

    Když potom v kavárně Hašek vyprávěl své neuvěřitelné příhody, všimli si kamarádi, že se poněkud změnil. Zdrsněl a zmužněl, zamiloval si slivovici a ostré lihoviny. Překvapoval okolí tím, že tabák nejen kořil, ale i žvýkal a bagoval. Jeho chování působilo někdy otřesně i na otrlou bohémskou společnost. Haškova excentičnost se vymyká všem zvykům, ale nezdá se, že by toho litoval. Na návrat do kanceláře totiž nebylo ani pomyšlení.
    "Dobrodružství, toulka, sedět v hospůdce nebo v krčmě třeba nejnižšího řádu, hovořit s neznámými lidmi, vyprávět jim, naslouchat jejich hovorům, zajímat se o různé osudy, bylo už Haškovi vrozeno a marně se proti tomu bránil. Nemohl za sebe," podotýká Ladislav Hájek.
    Toulky a dobrodružství nebyly pro Haška romantickou zálibou, ale životním údělem. Také tulácké náměty jsou naplněny skepsí, hořkostí a deziluzí. Jejich výrazem je polská píseň, vyslovující trpký úděl světoběžníků a lidí bez domova.
    "Czemu tesknicz za chata,
    czy nie lepijej za krata..."
    "Proč teskníš po domově?
    Není lepší ve vězení?
    Máme tu pokoj knížecí, pár prken a nic víc..."

    V Čechách se mladému buřiči těžce dýchá, nemůže se smířit s úzkoprsým maloměšťáckým prostředím. Popuzuje ho matčino neustálé napomínání a výčitky, že opustil tak dobře placené zaměstnání. Literatura ho neuživí. Redaktoři sice oceňují jeho talent, ale stále mu radí, aby se někam zařadil, aby se přizpůsobil.
    Haška naproti tomu stále něco nutí, aby lidi provokoval, aby na sebe upozorňoval svými výstřednostmi, aby dráždil morálku nasycených a spokojených. Jeho protestní hlas má děsit klid lhostejných, morálku zazobanců a byrokratů. Ztotožňuje se raději s těmi, kteří jsou jako on "vyvrženi" z domovů, vydáni napospas nouzi a nejistotě, ale kteří přesto zůstávají plnými lidmi.
    Pocit outsiderství a výlučnosti nebyl příznačný pouze pro Haška. Byla to jistá forma dobového individualismu, který se táhne od let devadesátých. Tuláctví a touha po volnosti se staly idolem mladé generace na počátku století. Jiří Mahen o tom napsal: "Většina mladých se cítila vytržena z kořenů. Velmi mnozí byli bez domova. Žili ze dne na den a živořili."
    Mnozí literáti obdivovali tehdy "bosácké" črty ruského spisovatele Gorkého, přeložené mnichem A.G.Stinem(Augustinem), běsovský Sanin spisovatele Sologuba se stal modlou, podobně jako temné figury z petrohradského "podpolí" F.M. Dostojevského. Kavárenští "revolucionáři" chápali fenomen tuláctví pouze literárně, viděli v tom výraz svobody. Vzpoura a revoluce u nich zůstala pouze gestem, protestem, rukavicí vhozenou tváří v tvář obecné morálce. Ve své poezii hledali metafory a výraz pro smyslové opojení a pro pocity tulácké svobody. Málokdo měl odvahu tulácký způsob života uskutečnit. Jenže gesto a protest se snadněji zapomíná než trpká životní zkušenost.
    Po balkánské cestě jako by se v Haškovi cosi zlomilo. Romantické představy o harmonickém soužití člověka s přírodou, které zobrazil ve svých počátečních "venkovských" námětech, jsou zcela překonány. Fantóm tuláctví, volnosti a svobody ho zklamal. Otevřel mu pohled na drsný život, probudil v něm sarkastický výsměch uznávaným hodnotám. Jeho sestup "na dno", ač připomíná dobovou glorifikaci tuláctví, je prost literátského exhibicionismu. Je spontánní, impulzívní, prostý vší okázalosti. Ačkoliv zastává ostře negativní stanovisko vůči sakralizovaným hodnotám a autoritám, zůstavá stále milým a okouzlujícím společníkem, jenž je nadán spíše dobráckým úsměvem než zlobou a nenávisti.
    Zdá se, že ho prostě bavilo porušovat hranice: zemí, krajů, ras i vrstev společnosti. Jeho akceptabilita je ohromující: dovedl se pohybovat v lepší společnosti, ale zaujal svým vyprávěním i příslušníky spodiny. Bída, kterou prožil v mládí, ho předurčuje. Dětsky zvídavýma, udivenýma očima objevuje krásu tam, kde ji tehdy nikdo nehledal. Ve špíně a na periférii velkoměsta. V okrajových zemích mocnářství, kde žijí davy prostých, záměrně v zatemnělosti udržovaných lidí. Lákají ho drsné, pudové projevy života a temperamentu, i když působí mnohdy exaltovaně a nehorázně. Přízrak bezdomoví a ztráty existence dovolily mu nahlédnout do propastných rozdílů sociálních.
    Jako nezaměstnaný, svobodný literát se nemusí bát o postavení, vždyť už nemá co ztratit. I v rámci hospodské společnosti je Haškova lehkomyslnost nepochopitelná, jeho tvář působí nevyzpytatelně. Nemohl-li Hašek v zimě podnikat dlouhé výpravy a cesty po Evropě a Balkánu, toulá se alespoň po kavárnách, vinárnách a krčmách noční Prahy. Bohémství se mu stává vžitým a ustáleným způsobem života a tvorby. I v tom byl neobyčejně konsekventní. Zatímco ostatní si na bohémy pouze hráli, myslíce i na "zadní kolečka", je Hašek bohémem se vším všudy, i se stálým nedostatkem peněz a se životem ze dne na den a z ruky do ruky.
    Právě proto dovedl překvapovat a udivovat stále novými výstředními kousky, nebál se i posluchače napadat a urážet. Musel být prostě za každou cenu "králem" společnosti štamgastů. To mu způsobilo řadu konfliktů a nedorozumění, které Hašek v zápětí zahlazoval citovou upřímností a bezprostředností.
    Jakub Arbes byl váženým hostem a patriarchou U Zlatého litru, kam přesídlil z malostranské Mahabháraty U sv.Tomáše. Kraloval u svého vyhraženého stolu, musel všechno vědět nejlíp a nesnesl, když mu někdo z mladých odporoval. To Haška jako představitele mladší generace dráždilo. Když Arbes jednou začal nějakou dlouhou historii, Hašek náhle vstal a prohlásil: "Arbesi,Arbesi, ty špatně skončíš!"- Všechno strnulo. Urazit takto zasloužilého spisovatele, který byl pamětníkem všeho, co se velkého v české společnosti od let šedesátých událo a byl u svého stolu uznávanou autoritou? Co se stane, jak se Mistr zachová? Arbes však neupadl do rozpaků, napil se piva, pohladil si svou holou lebku, ověnčenou stříbrem vlasů, a pronesl: "Ano, to vím. Půjdu jednou domů a uvidím shluk lidí kolem ležícího špinavého a ukoptěného opilce. Přistoupím blíže - a on to Jaroslav Hašek. V tu ránu mě raní mrtvice a bude konec." - Tento řečnický return se Arbesovi povedl a Hašek pro tentokrát ostrouhal mrkvičku.
    K jeho bohémské slávě přispěly i neustálé šarvátky s policií. Těžko říci, kdy šlo o mladickou nevázanost a kdy o vědomý společenský protest. Není snadné ověřit, kolikrát byl Hašek zadržen pro výtržnost, opilství nebo pro urážku stráže. Fascikl jeho osobního spisu v archívu policejního ředitelství by vydal sám o sobě na dost objemnou knihu. Nalézají se zde hlášení nevinná, jako jsou běžné výtržnosti pro opilství, ale jsou tu i zprávy jiné, které svědčí o snaze provokovat a rušit dané poměry.
    Někdy se policejní hlášení podobá spíše vtipu: "C. k. nadstrážník bezpečnosti Václav Šmíd předvedl 6. října 1903 ve čtvrt na deset hod. večer 2l letého spisovatele Jaroslava Haška, bytem na Král. Vinohradech č.195, na strážnici, poněvadž týž v napilém stavu vykonal malou tělesnou potřebu před budovou policejního ředitelství v Poštovské ulici." (Za slovem "vykonal" škrtl nějaký dobrodinec slova: "...což mezi chodci vyvolalo silné rozhořčení." (Z toho je patrno, že Hašek měl mezi policejními úředníky přímluvčího. Byl jím snad komisař Fahoun, v jehož rodině měl Hašek jako student kondice?)
    Tento případ měl dokonce soudní dohru. Za "poškození" dlažby byl delikvent odsouzen k peněžité pokutě, v případě nedobytnosti k šesti hodinám vězení. Pražskému magistrátu trvalo ovšem celé tři roky, než na Haškovi pokutu vymohl. Nejprve byl totiž nezvěstný a policie se nemohla dopátrat bydliště. Když konečně adresu získala a soud na něj uvalil exekuci, ukázalo se, že je naprosto nemajetný. Námaha úřadu byla bezvýsledná. Hašek na tom ještě vydělal, neboť o celém případu napsal humoresku.
    I jiné delikty se staly námětem sarity nebo humoresky. Povídka Paragraf 468 tr. zákona byla inspirována tímo případem: "Jaroslav Hašek byl předveden strážníkem Frant. Pátkem a Karlem Špačkem, neboť v noci na 1. dubna 1904 lehce opilý poškodil dva ochranné košíky u stromů. Za účelem provedení trestního řízení se žádá o sdělení, jaká škoda poškozením oněch dvou košíků vznikla."
    Na tuto událost vzpomíná Haškův švagr, architekt Josef Mayer. Skupina bohémů tehdy doprovázela brankáře Slavie a tenoristu Národního divadla Miloslava Jeníka k jeho bytu na Vinohradech. (Ke skupině bohémů byl i mladičký student Jan Masaryk.) Hašek si povšiml, že košíky u stromů nejsou zavěšeny ve stejné výši a to ho rozčilovalo. Rozhodl se proto "z důvodů estetických" nedostatek napravit. Podle dalšího protokolu byl Jaroslav Hašek dne 27. dubna 1904 o půl jedenácté v noci zadržen pro totální opilost a válení se na zemi na nábřeží Františkově; byl předveden c.k. nadstrážníkem Antonem Stolařem a Karlem Pakrtem a zatčen. Na rubu tohoto hlášení poznamenává jakýsi policejní dobrák: "Měl svátek, zpil se namol. Budiž propuštěn." Už druhý den ve 12 hodin se delikvent octl na svobodě a erár tak ušetřil za oběd.
    Z policejních hlášení zjišťujeme, že v červenci 1904 Hašek opět zmizel na nějaký čas z Prahy. Strážníkovi, jenž se pídil po jeho bydlišti, matka sdělila, že syn bydlel naposled v Lomu u Duchcova.
    Tímto zjištěním se otevírá nová kapitola v Haškově životě a jak se později ukázalo, kapitola podstatná. Lom u Duchcova byl střediskem severočeského anarchistého hnutí. Čím anarchismus získával tehdejší mládež? Především svým raikalismem, absolutní negací státu a habsburské monarchie. Stát je držitelem moci, utlačovatelem, jenž působí v zájmu privilegovaných. Anarchisté otevřeně zaútočili na politické a mocenské autority, zejména na policii a církev. Vyhlašují boj státu a všemu, co omezuje svobodu osobnosti.
    Na počátku století se anarchistické hnutí v Čechách rozšířilo, zejména v tzv."menšinovém" pohraničním území. Tam lidé nejvíc trpěli. Bylo reakcí na sérii porážek, které utrpěla česká politika po vyhlášení dualismu Rakouska-uherského, po procesu s tzv. Omladinou, s hnutím, které politikové nejprve podporovali a po procesu se ho odřekli, a na jiné aféry. Haška však nikdy nezajímala ideologie, raději se řídil praxí. V anarchismu mu imponovala teorie "přímé akce". Po létech pasívní rezistence české politiky a česko-německých "smiřovaček" působila vidina rychlého převratu sugestivně. Rozhodností a radikálismem se anarchisté lišili od sociálně demokratického vyjednávání, které mladým připadá zdlouhavé a směšné. Fráze o "rudém ránu", o "červáncích věštících bouři" a plačtivá sociální poezie, zaštiťující svými mlhavými symboly "pseudorevoluční" fideismus, byly naplněny zákulisními machinacemi, které se nijak neodlišují od měšťáckých národních stran. Anarchisté, kteří slibovali, že rázně rozhýbají stojaté vody českého veřejného života, však měli ohlas jen mezi radiální mládeží a severočeskými tkalci a horníky. Tam mohli podezřelí spiklenci a "petardisté" působit na širší vrstvy, všímajíce si národnostního útlaku a navazujíce svou osvětou na českobratrské kulturní tradice.( Šlo o známou aféru. V roce 18 , byla do sklepního okénka pražského policejního ředitelství vložena třaskavá nálož, čili petarda. Podezřelým byl anarchista Körber.) Haškův příklon k anarchismu byl podmíněn ještě něčím jiným. Požadavek "absolutní negace" vytváří totiž prostor pro radikální kriticismus v myšlení, odkud je už jen krok ke kritice jazyka, to jest žurnalistických a řečnických frází a klišé. To muselo pochopitelně lákat a inspirovat každého nadějného humoristu a satirika. Přitažlivost anarchistických idejí byla navíc podávána vznícenou emocionální formou: "Vyhledávat radost, vyhýbat se strasti, toť všeobecný fakt, jiní říkají zákon, organického světa," píše A.V. Kropotkin v Kalendáři revolucionářů. "Toť sama esence života. Bojuj, aby všichni mohli žít tímto bohatým a překypujícím životem, a buď jist, že najdeš v tom boji větší radost než v jakékoliv činnosti jiné."
    Radikální mládež hltá anarchistické myšlenky v hostinci U Otčenášků na Vinohradech, kde pořádala skupina kolem Nového kultu, redigovaného básníkem St. K. Neumannem, přednášky o ideálech anarchismu v Čechách. Představa o svržení nadvlády kapitálu a vize sociálního bratrství byla spojena s příchodem Nové krásy, čili nových směrů v umění.
    Jaroslav Hašek neměl smysl pro teorii ani pro literaturu "mladých směrů". Fascinuje ho však rasantní kritika, předvším v odsouzení ufňukané a sentimentální poezie "sociální". Byla to literatura, běžně otiskovaná v zábavných přílohách denních listů a v lidových kalendářích. Slova a jazyk těchto elaborátů je v rozporu s jeho životní zkušeností i s poznatky, které nabyl na svých cestách. Tulácké zážitky ho sbližují s nejradikálnějšími kruhy, s anarchismem ho spojuje odpor k policejnímu despotismu. (Už dříve k tomu něco napovídalo. Když se jako student octl v tehdejším hornouherském Pukanci, byl zatčen a prohlášen za panslavistického špióna a anarchistu.) Podle vzpomínek Ladislava Hájka dával Hašek revoluční cítění najevo i zevnějškem. Nechal si narůst knír a nosil černou srbskou furažku, čepici, jež byla symbolem jihoslovanského protirakouského odboje. Vzrušených besed v Neumannově Olšanské vile, kde se scházeli anarchističtí básníci a literáti, se Hašek nezúčastnil. Jeho doménou byly lidové hospody a vinárny, nikoliv intelektuálské salóny. Nezůstává však lhostejný k vření doby. Přispěly k tomu i tehdejší události.
    Roku 1904 došlo k vyhlášení rusko-japonské války. Česká veřejnost je vzrušena zprávou o urputných bojích ruských vojsk v Mandžusku. Ve Světozoru se objevují první fotografie válečných zpravodajů. Dne 22. 2. 1904 uspořádali pražská radnice před pravoslavným chrámem sv. Mikuláše modlitbu za vítězství carských zbraní. Anarchistická a sociálně radikální mládež se vmísili do řad manifestantů a narušovali demonstraci výkřiky: "Pryč s carem, hanba carovi!" Reportér úředních Pražských novin líčí incident takto: -Byla to hrstka asi osmi lidí, z nichž dva platí mezi studentstvem za vagabundy, kteří nemohouce se jinak vyznamenati, dělají českému studentstvu ostudu. Byli všichni zatčeni a odvedeni na policii. O zdravém úsudku lidu svědčí výkřiky jako "zaprodanci Němců, masarykovští šílenci, Macharovi vlastizrádci, šibenice na vás " apod. Extempore jejich výpraskem odbyto a lid dále se jimi nezabýval, ponechávaje je na starosti stráži. Pak lid zpíval Hej Slované, volal slávu atd...-
    Jedním z těch, které policie musela bránit před inzultacemi rozhořčených českých slavjanofilů, byl redaktor Práva lidu Skála. Mezi mladíky, kteří narušovali loajální manifestaci českých měšťáků, byl však i Jaroslav Hašek. Při této demonstraci se potkal s anarchistou Václavem Křížkem a společně s ním sepsali veršovaný pamflet na schůzi státoprávní strany v Konviktu. Vysmívají se v něm politické pasivitě národních stran, ale i požadavku boje za všeobecné hlasovací právo, což bylo čelným heslem sociální demokracie. Je vidět, že už tehdy byl nakloněn radikálním anarchistickým náladám.
    Zanedlouho odjíždí s redaktorem anarchistické Omladiny Bedřichem Kalinou agitovat mezi severočeské horníky do Lomu u Duchcova. Počátkem července 1904 už působí v listech anarchistického ražení. Přespává na slamníku v redakční místnosti; ve vedlejší světnici bydlí odpovědný redaktor listu se svou rodinou. Hned první noc je rušná: hodinu po půlnoci se ozvou kroky a někdo kope do dveří. Jsou to četníci. Probudí rozespalého nováčka a začíná výslech. Ostatní mezitím prohledávají místnost. Vykuchají slamník, odpářou podšívky kabátů, nahlížejí i do plivátek; podrobně prozkoumají zvláště dětský kočárek. Podobné návštěvy jsou v redakci Omladiny téměř denně. Hledají tu zápalné bomby a štvavé letáky.
    Nebezpečí ovšem Haška nemůže odradit; pomáhá horlivě v redakci i v administraci listu. Rozváží na kole balíky novin a svazky letáků a rozšiřuje je na dolech a šachtách. Podle svědectví Bedřicha Kaliny pracoval prý Hašek krátký čas na dole Barbora v obci Katzendorf mezi Jeníkovem a Kosťany, aby si vydělal peníze. Nevydržel tu však dlouho. Poměry v redakci ho znechutily. Vidí nepoměr mezi tím, co se říká a píše a co ve skutečnosti je. Pod anarchistickým kloboučkem se skrývá i chytristika a podvod. Má dojem, že ho šidí na honorářích.
    Pomohl si z loje po svém. Vypůjčil si redakční kolo, aby objížděl důvěrníky a předplatitele a inkasoval peníze. Dlouho se však nevracel. Za několik dní nalezl Kalina zmizelého redaktora Haška u důvěrníka Lalouška s obvazem na hlavě. Oba byli po těžkém flámu, při němž propili i to vypůjčené kolo. Pak si kamarádi z Omladiny vzali Haška na paškál, ale on se příliš nebránil. Zanedlouho se ztratil z Lomu nadobro. ( Vůdce anarchistů Karel Vohryzek v Praze pak vymáhal zpronevěřené peníze v Praze na udivené Jaroslavově mamince. Historka s prodaným kolem se však vyskytuje tolikrát, že zní téměř neuvěřitelně.)
    Jelikož tím získal určité finanční prostředky, pustil se Hašek na další veselé toulky, tentokrát směrem do jihozápadního Německa. V rovině mezi Norimberkem a Spaltem se přiživoval při česání chmele. Buď zde vydělal nějaké peníze, nebo dostal z domova něco za honoráře, ale z rovin Norimberka se rozběhl na delší "výlet" do Bavor, po silnici podél Dunaje, "kudy kdysi šel svatý Vojtěch z Řezna do Cách".
    Soudíme-li podle údajů z pozdějších povídek, měla cesta odlehčený, uvolněný ráz. Na bavorské straně mizí tulácká "chandra" a objevuje se tu humor, potěšení z bizarních, zajímavých a nečekaných turisticklých dojmů, radost ze setkání s představiteli bodrých a rozšafných Bavoráků a Švábů. Zda mladý turista dodržel trasu další cesty na Ingolstadt, Neuburg, Hochstadt a Tillingen a odtud na Ulm a Lindavu ve Švýcařích, jak původně zamýšlel, dnes už nezjistíme. Podle motivů několika alpských povídek lze soudit, že se potloukal poblíž Bodamského jezera a na úpatí Alp bernských. Prý popíjel víno u krčmáře v Bernu. Možná, že se dal zlákat k horolezeckému výkonu na horu Moazerspitze, jak líčí ve skvělé humoresce. Dostal se až do rakouského Bolzana. (Lze z toho usuzovat, že mířil do Tridentu, kde byl výcvikový prostor pražské posádky? To by ovšem vrhlo na "bavorský výlet" zcela jiné světlo. Možná, že se po nezdařeném anarchistickém úniku přece chtěl přihlásit u pluku k tzv."assentu", čili k odvodu. K této záhadě se vrátíme v některé další kapitole.)
    Z letní toulky Německem vrací se domů po řezenské silnici opět jako vandrák, neboť mu došly finanční prostředky. Sám o tom později napsal: "Od řezenské Valhaly šel jsem tenkrát po obou březích řeky Řezny přes bavorskou Koubu k hranicím českým, cestou domažlickou, oním přirozeným přechodem od bavorského Osi (Eschelkam) k Nové Kdyni. Tudy se přijde ke kostelíku sv. Václava na Brodku... pak jsem šel tenkrát od Brodku po Šumavě až dolů k Tachovu a od Tachova hluboko do země, až přišel jsem na český jih, odkud vyšli boží bojovníci."
    Svědectvím Haškova návratu z bavorského výletu je Haškova návštěva Ladislava Hájka v Domažlicích. Vypadal prý tak zpustle, že ho přítel nepoznal a rodina( Hájkův otec byl ředitelem záložny) nechtěla vpustit dovnitř. Zazvonil zde v rozbitém kabátě a ve velkých šedivých kalhotách, které dostal od bavorského četníka. Po šťastném shledání pak vyprávěl o svých dobrodružstvích, jak ho v Ingolstadtu zavřeli, protože ho bavorští četníci chytli pro potulku, ale pak ho milosrdně propustili a ještě vybavili penězi. V Domažlicích Hašek pobyl čtrnáct dní a pronesl v místním akademickém spolku přednášku o svých cestách. Jelikož ho hostitel kamarádsky upozornil, že by ho doma mohli čekat, Hašek se urazil a odejel, když si předtím vypůjčil peníze od skladatele Jindřicha Jindřicha.
    Začátkem října 1904 se už procházel se šviháckou hůlkou po pražských ulicích. Okresní soud pro přestupky se však během této doby neúnavně vyptává všech pražských policejních expozitur na jeho trvalé bydliště: je fascinován představou, že z Haška vymůže pokutu 2 koruny za poškozené ochranné košíky u stromů.