Balkánské dobrodružství

    V bance Slavii, kam v říjnu 1902 nastoupil jako praktikant, pálila Haška půda pod nohama. Bankovní prostředí a lidská malichernost, kterou viděl kolem sebe, ho odpuzovaly. Literární úspěchy, jimiž získal ostruhy v cestopisných fejetonech, podnítily pak jeho chuť zmizet někam na druhý břeh, někam daleko. Tulácké "volání divočiny" projevilo se s nebývalou silou.
    Nakonec vždy rozhodl bleskový nápad, impulzívní rozhodnutí, okamžitý záchvat. O jednom jeho nočním extempore referuje Ladislav Hájek: Byl krásný měsíčný předjarní večer roku 1903. Hašek vzpomínal, jak asi bude teď na jaře na Slovensku krásně. Došli jsme na Staroměstské náměstí a podle svého zvyku jsme se zastavili na čaji u čajaře Chorouse a chvíli jsme s ním pobesedovali. Potom jsme se ubírali k mému bytu do Týnské ulice ve zcela vesele náladě. V Týnské ulici se Jarda náhle zastavil, zadíval se k nebi na měsíc a řekl: "A víš, já k tobě dnes nepůjdu, nechci se zase dívat na sv. Petra, jak na nás hrozí prstem. (Hájkův bytný byl malířem kostelních oken a měl obraz sv. Petra vystavený ve svém bytě.) Domů také nepůjdu. Bral jsem dnes za přesčasy, mám peníze na cestu, pojedu hned teď v noci na Slovensko!"-
    Jak řekl, ihned učinil. Tentokrát se mu však nepodařilo zmizet beze stopy. Bratr Bohuslav si vzpomněl na adresu fary, kde byli předloni. Tam Jaroslava zastihl naléhavý dopis od maminky. Za několik dní přišla odpověď: " Jsem zdráv a brzy se vrátím."
    Domů se vrátil zcela bez prostředků. Musel mamince slíbit, že už těch tulek zanechá, a nadřízené v bance uprosili, aby ho vzali zpátky. Netrvalo však dlouho a podlehl tulácké vášni znovu, tentokrát už nadobro.
    Podle jednoho vyprávění přišel prý Hašek domů a sháněl se po něčem k jídlu. Matka právě připravovala ledvinky. Poněvadž byly ledvinky tvrdé, vyskočil Jaroslav od stolu, popadl čepici a vykřikl: "Sbohem, já jedu na Slovensko, najím se, až se vrátím." A zmizel, šest neděl nebylo po něm ani stopy. A když se vrátil ze svých toulek domů, první slova byla: "Maminko, jsou ty ledvinky už měkké...?"
    Ale žádná historka nevystihuje konkrétní událost v celé šíři. Stalo se totiž v té době něco neočekávaného. Po létech ospalého klidu vypukl na Balkáně plamen vzpoury. V Makedonii došlo k povstání srbských a bulharských rolníků proti turecké nadvládě. Čety srbských dobrovolných vojínů-komitů pronikaly hluboko do tureckého pomezí a rozdmychávaly tam vzpouru mezi slovanským obyvatelstvem.Proti nim vystoupilo pravidelné turecké vojsko zvané nizámí.
    Balkánské události nezůstaly bez odezvy ani v Čechách, zvláště ve vrstvách radikální mládeže. V Praze se objevil čacký hrdina, který verboval do oddílu dobrovolníků. Jmenoval se Jan Klimeš. Chodíval po pražských hospůdkách v bizarním makedonském kroji, pronášel patetické projevy v duchu všeslovanství a solidarity. Vyzýval české vlastence, aby se vydali rychle na pomoc bratřím zmírajícím za Vitošou. V důsledku jeho agitace se většina hostů z hostince pomalu vytrácela; jediným, kdo vytrval a nechal se k vytouženému dobrodružství strhnout byl Jaroslav Hašek. Scházeli se s Klimešem v jeho bytě u paní Otčenáškové v Korunní třídě na Vinohradech a plánovali balkánskou cestu. Zanedlouho odjel Klimeš do Sofie a Hašek ho doprovázel na nádraží; co ti dva spolu hovořili, jaké měli tajné úmluvy, asi se nikdo nedozví.
    Jednoho dne otevirala zděšená paní Kateřina strohý list z banky: "Pane Hašku, dne 30. května nedostavil jste se do kanceláře a na poptávku naši dověděli jsme se, že jste vůbec z Prahy odejel a že ani Váš pobyt, ani Váš návrat znám není. Následkem tohoto hrubého porušení povinnosti úřednické propouštíme Vás dnešním dnem ze služeb a oznamujeme Vám, že na Vaše služby nereflektujeme." Dopis má datum 3. června 1903.
    Tímto dnem skončila naděje jejího syna na úřednickou kariéru, a tím i na spořádaný život. Kde byl v té době Jaroslav Hašek? Kam se poděl? Jel do Sofie, kde se setkal s makedonským "vévodou" Klimešem?
    Následující období zůstalo dlouho zahaleno neproniknutelným tajemstvím. Životopisci ho většinou vynechávali anebo odbývali anekdotickými výmysly. Vydal se Hašek na pomoc Búrům v boji s Angličany, jak tvrdil Franta Sauer? Ne, to jsou zřejmé výmysly. Nebo nedorozumění. Předtím sice uspořádal v bance Slavii sbírku ve prospěch bojujících Burů, ale peníze prohýřil. Pak zmizel, zanechávaje na stole lakonické: "Nepeču!"- Relativně nejspolehlivější svědek Josef Mach píše, že Hašek dostal z banky vyhazov a utekl kamsi na jih s třemi jinými bojovníky, s Kubínem, Steinbrecherem a s jakýmsi Stáňou Vladykou.(Pod tímto jménem se však skrýval dobrodruh a spisovatel Stáňa Zeman - Vatra, který se vrátil z Ameriky a upoutal hospodskou společnost svým prášilovským vyprávěním. S Haškem bydleli společně asi měsíc u paní Polákové v Podskalí. Z toho důvodu mu Hašek věnoval povídku Přítel Vladyka a jednu z kapitol / Přítel Stanislav Zeman/ v Dějinách strany mírného pokroku.- V žádné z těchto prací však o balkánské cestě není ani zmínka. Mach zřejmě zaměnil toto období za pozdější misionářskou pouť členů strany mírného pokroku do Slavonie, která se uskutečnila až v roce 1905.)
    Relativně nejspolehlivější vzpomínky Ladislava Hájka charakterizují tuto cestu pouze rámcově: "Potuloval se po Slovensku, až do Maďarska se dostal, někde ho tam zavřeli pro potulku, dostal se však zase na svobodu, do Polska zašel, na hranicích ruských řeku přeplaval a na druhém břehu chytili ho pohraniční kozáci a zase zavřeli."
    Proč se však mladý bouřlivák potuloval křížem krážem Evropou?
    Josef Mach vypráví zajímavou epizodu. Jaroslav se prý vydal s jedním polským studentem z Prahy do Haliče hledat staré slovanské mohyly. Jak šel tak po úzké lesní cestě, která náhodou tvořila rusko - rakouskou hranici, vynořily se náhle z houští velké chlupaté ruce, patřící ruským četníkům a zatkli dvacetiletého studentíka jako rakouského vyzvědače.Pak byl několik týdnů vězněn, snad v Cholmu, a teprve potom propuštěn. Do Prahy se vracel přes Slezko a Moravu.)
    Jak se vyznat ve spleti nepřesných a často převyprávěných příběhů?
    Věc je ztížena tím, že Jaroslav Hašek o balkánském dobrodružství téměř nezmiňoval, na případné dotazy odpovídal vtipem, ironickou poznámkou či mystifikací, jako by se za něco styděl nebo mu to připomínalo něco nepříjemného.
    Začněme tedy znovu a od počátku: je nesporným faktem, že v roce 1903 Hašek opravdu uskutečnil cestu na Balkán a do Haliče. Potvrzením je noticka, otištěná v létě 1904 v anarchistickém časopise Omladina. Píše se tu: "Kamarád Hašek přednáší o Rusku, Haliči a Uhrách, kde skutečně cesty své konal". O Balkánu a Makedonii však není ve zprávičce ani zmínka! Jde o téměř detektivní záhadu, která je ovšem klíčovým místem Haškova životopisu. K dispozici máme jen sporé údaje. Odchod z Prahy byl stanoven dopisem z banky na 30. května 1903; známe i přesné datum, kdy se už určitě navrátil zpět, bylo to 6. října 1903. Toho dne byl totiž zadržen pro jakýsi delikt na pražské policejní strážnici a podepsal protokol. Co dělal venku po celé čtyři měsíce?
    Jistým záchytným bodem je dotaz policejní expozitury v Krakově z 28. července 1903, zda "dvacetiletý Jaroslav Hašek, syn Josefa a Kateřiny, je do Prahy domovsky příslušný". Dne 6.8. 1903 žádá pak krakovská policie Haškova poručníka, aby potvrdil totožnost zadrženého tuláka: dotyčný prý cestuje po Haliči bez jakýchkoli dokladů. V archívu pražského policejního ředitelství nalezáme odpověď: "Dotyčný je příslušný do obce Mydlovary, okres Budějovice." Odpověď však byla z Prahy vypravena až 5. září 1903, tedy teprve za šest týdnů! Opět další záhada, patrně si páni od policie dávali pořádně na čas. A teď je na místě otázka: Bylo toto zřejmě klíčové období Haškova života "zatemněno" náhodou, nebo úmyslně?
    Při pátrání existuje jediný opěrný bod a to jsou jeho povídky a humoresky. Ukázali jsme již dříve, že obsahující zřetelný faktografický popis jeho cest. Jenže zážitky z různých etap života se kříží a překrývají, také povídky vznikali v různém časovém období. Přesto se pokusme o rekonstrukci. První prací, jež se zřetelně váže k balkánským toulkám, je črta V obecním vězení. Byla otištěna v Národních listech 9. října 1903, tedy brzy po Haškově návratu do Prahy. Líčí se tu situace v obecním vězení ve vsi Sasvárhegy nedaleko Segedínu. Objevují se zde tři uvěznění: tulák, cikán a selský hoch. Námětem i místem děje se povídka shoduje s tím, co tvrdí Hájek: "Dostal se do Maďarska, někde ho tam zavřeli."
    Další směr Haškovy cesty na Balkán ukazují údaje v dalších povídkách. Objevuje se tu např. oblast Slavonie, kraj na hranicích Bosny a turecko-srbské pomezí. V jiné povídce se objevuje krajina zvaná Kosovo pole.
    Tyto místopisné údaje můžeme konfrontovat s Haškovým humorným líčením balkánské výpravy, jak ji podal v Dějinách strany mírného pokroku v mezích zákona. Podle něho se v Sofii setkal s krajanem Janem Klimešem.( Sám se nazýval "makedonským vévodou" či "vojvodou.) Klimeš prohlásil, že zná vůdce makedonských komitů, včetně národního hrdiny bulharského Sarafova. V zápalu všeslovanského nadšení a opojeni rakijí se dal Hašek přemluvit a v jedné místní kavárně naverbovali oba chlapce do čet srbských komitů. Pak přísahali na prapor svobody a vydali se na turecké hranice.
    Pod Vitošou byli v jednom malém domku vyzbrojeni starými puškami verndlovkami. Nevěděli ovšem, jak se zbraně správně nabíjejí. Dali se však vesele na pochod za neznámým cílem. K večeru dorazili až k hoře Garvan na hranicích tehdejšího tureckého území.- Když však uviděli pod horou Garvan ohně pravidelného tureckého vojska - nizámů, dostali strach a raději se dali zajmout. Osvobodil je jeden turecký důstojník, který v chování zajatých "povstalců" uviděl jen mladickou nerozvážnost. Propustil je a dal dopravit zpět na bulharské hranice. Celý průběh nezdařené válečné výpravy Hašek zřetelně ironizuje. Srbská pevnost Monastir se v jeho podání mění na klášter-monastýr, který prý dobyli - to jest vyjedli- na zpáteční cestě do Sofie. (Podle této verze mohlo jít o Rylský klášter, kde se udržovala slovanská liturgie a který podporoval hnutí Makedonců za svobodu.) Proč zakrývá neúspěšné "válečné tažení" touto zřetelnou mystifikací? Musel se bát policejního vyšetřování? Nikoliv.
    Po nezdaru balkánské výpravy se Hašek do Prahy nevrátil, ale vydal se vzhůru na sever. Plul s parníkem po Dunaji, přešel Transylvánské Alpy a dostal se do tehdy maďarského Sedmihradska. Proč však zase tento oblouk? Chtěl zakrýt prohru z nadšené pomoci makedonskému povstání? Podle dat, obsažených v reportážní črtě Z Nikopole na Ruščuk nastoupil na parník před Nikopolí, patrně ve stanici Černovice, kde také končila železnice ze Sofie: pak doplul až do přístavu v Ruščuku. Nepokračoval však dále po Dunaji (na Silistru a do nížiny kustenžské (Konstanza)), ale vydal se vlakem dále na sever.
    Horská lokálka vede přes rumunská města Titu, Pitexi, Cartea de Arges. Poslední stanicí dráhy je městečko Jeser na úpatí pohoří Kumpolungy. V těchto místech Hašek nejspíše překročil Karpaty a dostal se do sedmihradské části Uher. Ve Verespataku se potkal s národnostním poslancem rumunským dr. Vladem, jenž byl důvěrným přítelem Dušana Makovického, slovenského tolstojovce a Haškova známého ze slovenských prázdninových cest.
    Účel tohoto setkání líčí v povídce Pan Hó: "Dr. Vlado cestoval právě po Sedmihradech, aby studoval v celé zemi hospodářské poměry, bídný stav tamějšího rolnictva maďarského, rumunského a sikulského a dobrý stav hospodářství usedlých Sasíků." V dalším se dozvíme, že oba cestovatelé se ubytovali v Nagy Banyi (Baia mare) v hotelu U černého kamene. Tu přišli dva četníci a vybídli je, aby šli s nimi na stoliční úřad. Po krátké rozmluvě s uherským panem služným se zadržení turisté ocitli v místní soudní budově na pryčně, spolu s jakýmsi loupeživým Sikulem, obžalovaným z úkladné vraždy. Tento muž jim vyprávěl o tajemné kráse tmavých hvozdů, táhnoucích se až k bukovinským hranicím.
    Oblast pramenů Bílé Tisy a krajina u Marmarošského Sihotu, ležící mezi horou Hoverlou, a Rodinskými vrchy, učarovala Haškovi svou podivně romantickou náladou. Těží z ní poetické náměty pro množství pozdějších črt a povídek. Patrně se zde nějaký čas zdržel, zabloudil zřejmě i na haličskou stranu Lesních Karpat, do okolí měst Stanislawów a Kolomyje. (Znalost místopisu východní Haliče se Haškovi bude hodit za války, až si bude jako ubytovatel 11. marškumpanie razit cestu na Sokal.) Z Bukoviny se obrátil po povodí řeky Tisy až na střední Slovensko. O dalších osudech dobrodružného cestovatele svědčí záznam malíře Pacovského, jehož stručný výtah uvádíme: "V roce 1903 mu byl představen v jakési restauraci na Detvě Jaroslav Hašek. Vypadal spíš jako tulák, jeho oděv byl ve zuboženém stavu. Navázali spolu kontakt a Hašek se nabídl, že uspořádá v Žilině Pacovskému výstavu obrazů. Hned v restauraci se představoval jako "sekretář výstavy". V Žilině seznámil nového přítele s řadou slovenských vlastenců; mimo jiné byli hosty u dr. Dušana Makovického. Jenže pak nastal zádrhel: Hašek si od advokáta JUDr. Kohúta vypůjčil kolo a odejel na dráhu do Vrútek, prý aby vyplatil zavazadla uložená v nádražní úschovně. Kolo však prodal a peníze propil. V hostinci ve Vrútkách pak ztropil výtržnost, kvůli níž se octl ve vězení. Do Žiliny ho přivedli četníci. Pak kamsi zmizel.-
    Pacovský se u Haškovy matky domáhal zaplacení útraty. Namísto peněz dostal odpověď , podepsanou jakýmsi MUC. Kabátem: "U Jaroslava se projevuje duševní porucha, jež ho činí za jeho jednání neodpovědným. Matka že za něho platit nemůže. Prosí však, aby Pacovský udání nepodával, protože částku splatí ze záloh za uveřejněné Haškovy práce."
    Skončila tímto incidentem balkánská odyssea? Nikoliv. Tulák se nevzdává. Nemohl-li prorazit k jihu, obrací se na sever. Využil svých prázdninových známostí a přes Zakopané a Nový Targ, Myšlenice se dostal až do Krakova.(Tam byl zřejmě zadržen, neboť jak výše uvedeno 28. července 1903 se policejní expozitura v Krakově dotazuje na jeho domovskou příslušnost.) V Haliči se Hašek zřejmě zdržel déle, až do září. Co se dělo po celou tuto dobu?
    Odpověď je naznačena v jeho povídce Procházka přes hranice. Podle ní se v Zakopaném seznámil s mladým učencem, prehistorikem, jenž v kraji hledal tzv. kurhany, mohyly neznámého kmene, který zde v pravěku žil. Šli spolu do Krakova a pátrali v okolí mezi Mazury po těchto mohylách. Na ruských hranicích, u Bosotówa, za Červeným kamenem, je překvapila kozácká hlídka. Protože mladý turista neměl "pasport", ba ani peníze na úplatek, zavlékli ho kozáčkové na "komoru", do vězení v Měchówě. Odtud byl převezen do vězení v Kielci a pak transportován zpět do Krakova. Tam byl znovu zadržen.Malá "procházka přes hranice" se tak protáhla na několik neděl.
    Haškovo vyprávění odpovídá skutečným událostem. Nějaký čas ještě pobyl v "královském městském vězení" v Krakově a čekal, až z domova přijdou peníze. Když nepřišly, vydal se domů pěšky, přes Moravskou Ostravu a Frýdek.
    Podle vyprávění Josefa Macha se Haškovi zarosily oči, když někde u Těšína spatřil českou matiční školu. Pan řidicí prý ležel zrovna na pohovce a četl Národní politiku, když vešel otrhaný tulák a představil se slovy:" Jsem český spisovatel Jaroslav Hašek a prosil bych něco od oběda.")
    Ale vypadal velice zuboženě, takže ho u Frýdku znovu zavřeli a nepustili dále. Nezbylo než se obrátit na dobrodušná srdce a jako nemajetný vandrovní "fechtovat" a "syčet" o knedlíky. (Podle akcentu výslovnosti: "Milossstpani prosssím jich, ssslitujou ssse...atd.)
    V Helfštýně na Moravě však došlo k obratu. Zbídačelého tuláka a spisovatele se ujala rodina místního řídícího učitele Hajniše. Umyli ho, nakrmili, dali mu obnošené kalhoty po zemřelém učitelovi, čímž si pražský "host" poněkud vylepšil svou chatrnou garderobu. V starobylém sídle se zdržel několik neděl. Při výletu na hrad si totiž pohmoždil ruku a učitelova dcerka Slávka ho ošetřovala. Vznikla tak známost, na jejíž pokračování si počkáme v některé z dalších kapitol.
    Haškovy toulky se staly předehrou jeho nástupu do čela pražské bohémy. Obklopily ho gloriolou tuláka a světoběžníka. V kavárenském prostředí jeho věhlas stoupl.
    Mělo však jeho bloudění křížem krážem Evropou i nějaký jiný smysl? Lze soudit na spojení s anarchistickými skupinami, k nimž zřejmě Klimeš patřil, nebo na tajné "všeslovanské" spiknutí, k němu mělo dát signál balkánské povstání? Asi těžko. Po neúspěchu makedonského dobrodružství se Hašek prostě nechtěl vrátit do Prahy přímo. Protože se rozhodl odejít někam daleko a vyhnout se nezáživnému zaměstnání v bance, udělal to jako vše-důsledně a nekompromisně. Chtěl zřejmě prchnout z Rakouska stůj co stůj a když se to nezdařilo směrem na jih, zkusil přejít haličské hranice do Ruska. ( Znal patrně stezky haličských pašeráků, které popsal v povídce Příhoda starosty Tomáše: "Kdo přejde první posty, nemá ještě vyhráno. Od komory až na Měchów, kde obyčejně podvodníci kramáři prodávají pronesené zboží, stojí ještě druhý post a na silnici a po stezkách obchází plno ruských četníků v bílých kalhotách...") Možná, že se pokusil přeplavat hraniční řeku Vislu. Jenže tím se dostal z deště pod okap. Slovanské nadšení z něj záhy vyprchalo. Na ruském břehu Visly byl zadržen a po uvěznění předán zpět do Krakova. Tam ho zadrželi, dokud nepřišla z Prahy odpověď, která se, jak jsme již uvedli, pořádně opozdila. Jeho "malá procházka přes hranice" se tak prodloužila na více než čtyři měsíce. Motivy však mohly být i závažnější: Haška nehnala jen touha po svobodě, chuť poznávat cizí kraje a jejich pozoruhodné obyvatele. Byl stále puzen a váben "druhým břehem", stržen touhou dostat se vždycky jinam, než kde právě byl, mezi nové lidi, do neznámého prostředí.
    Snaha uniknout z Rakouska směrem na Balkán a pomoci povstání makedonských rolníků skončila fiaskem, jako každá revoluční bez reálného základu. Od těch dob je Haškův názor poznamenán skepsí a deziluzí, ale tato skepse je životodárná.Musí revidovat své mladické představy. Mezi tuláky a ve vězení získal Hašek neobyčejnou životní i literární zkušenost: nezáleží na tom, co člověk o sobě říká, ale jaký ve skutečnosti je. Tato životní moudrost činí rozdíl mezi životní zkušeností tuláka a plamenně horujícími kavárenskými literáty, kteří nevylezli ani za humna a proto si mnohdy ve svých představách nevidí ani na špičku nosu.
    My se však musíme ptát: Stane se tato skepse, provázená určitými psychosexuálními traumaty, zábranou dalšího dobrodružného života? Nebude jeho příslovečná ironie, kterou zakrýval citlivost své duše, překážkou dalšího poznání? Je-li ironie příznakem zraněné něhy (jak napsal František Gellner), pak by podobné zklamání mohlo vést k uzavření vlastního nitra a k zanevření na celý svět. U Haška tomu bylo - naopak. Ani po trpkých zkušenostech z balkánské cesty neztratil touhu po svobodě, dále dává průchod temperamentu, odvaze a poznání.
    Obdivně to vyslovila Jarmila Hašková: "Nemůžete si představit, jak krásně vypadá člověk, který má odvahu dělat vždycky jen to, co chce. On měl tu odvahu po celý život- i pak, když už měl okolo úst trpký tah, ve vlasech stříbrné nitky..."