Slovensko

    Poměry na Českoslovanské obchodní akademie se však příliš nelišily od c. k. rakouského gymnázia. Snad pouze tím, že rakušáctví byla zaměněno za ducha carského samoděržaví. Ředitel školy vládní rada dr. Jan Řeřábek, rytíř černohorského řádu knížete Danila za nezávislost, byl konzervativní pedagog staroslovanského smýšlení. Podle Haškova mínění sechoval jako černosotněnec. Později ho charakterizoval v satiře Obchodní akademie: "Jeho vystupování připomíná náčelníka některé z ruských státních věznic. - Má rád národ i vládu. Titul vládního rady obdržel s prominutím poplatků, poněvadž žije pro Rakousko. Na Rusi žil pro báťušku..."
    V obchodním zeměpise, který vládní rada přednášel, vyžadoval vždy přesné opakování přednesené látky, slovo od slova. Neobyčejně nudný byl jeho druhý předmět-dobrověda, čili " humoristický obraz mravnosti". Tu přednášel pan vládní rada namísto náboženství. V téže práci se autor vyslovuje o svém studiu velice skepticky: "Stejně tak mě mohli dát do podkovářské školy."
    Faktem je, že na tomto ústavu obdržel propouštěcí vysvědčení první třídy. Nejlepší známky jsou z reálných předmětů: lučba, technologie, nauka o zboží, národní hospodářství. Dostatečnou dostal z francouzštiny, z německé korespondence a z německého těsnopisu. Mravné chování je chvalitebné (první stupeň).
    Směr chlapcova zájmu ovšem z vysvědčení nevyčteme. Jsou však náznaky, že se Hašek chtěl v budoucnu věnovat konzulární službě, čemuž nasvědčuje i jeho intenzívní zájem o jazyky a cestování. Z evropských zemí se zajímá o Rusko a Balkán, dále sleduje země Dálného východu. (Mezi Haškovy nejmilejší knihy patří cestopisy, např. Misionářský cestopis Huka a Gabeta z jejich cesty do Tibetu, Mongolska a severní Číny. Z nich čerpal náměty i podrobnosti pro své humoresky. Také na svých toulkách Evropou si bedlivě všímal místopisu a etnografických detailů. Ale o tom později.) Podobné představy jsou však v daných podmínkách nesplnitelné. Předpokladem k obchodní či diplomatické službě bylo studium na konzulární akademii ve Vídni, a tam se dostávali, kvůli vysoké kauci, jen synkové ze šlechtických nebo finančně lépe situovaných rodin.
    Pro Haškovy životní osudy má značný význam skutečnost, že se na obchodní akademii vyučovaly jazyky. Vedle světových řečí to byla maďarština a ruština. Znalost maďarštiny uplatnil Hašek při cestách do Horních i Dolních Uher. Také rusky uměl dosti slušně, soudíme-li podle azbukou psaných citátů v korespondenci a podle toho, že za války v ruském tisku dokonce publikoval. ( V policejním protokolu z roku 1914 uvádí jako "znalosti řečí" tyto jazyky: němčinu, ruštinu, maďarštinu, francouzštinu, polštinu.)
    Profesorský sbor na obchodní akademii neměl na Haška podstatný vliv. Češtinu učil starý dobrácký Jiří Hanuš, českou a německou obchodní korespondenci literární spolupracovník Národních listů Ferdinand Schulz. Avšak právě v jeho předmětech má chlapec špatné známky. Nejvíce mu imponoval mladý profesor angličtiny V. A. Jung, který ho sice přímo neučil, ale který objevil jeho talent. Když mu v kavárně Tůmovce žáci četli své literární prvotiny, prohlásil Jung prorocky, že z Haška bude jednou český Mark Twain.
    Tehdejší mládež byla družná. Scházeli se po bytech, sedávali na lavičkách na Karlově náměstí, provozovali různé hry, věnovali se zábavě. Z nejbližších kamarádů a přátel z té doby musíme připomenout podnikavého Josefa Sölcha, spolužáka na obchodní akademii( později byl zaměstnán spolu s Eduardem Drobílkem v kanceláři rektora Techniky), který se stal "nakladatelem" jeho první básnické sbírky Májové výkřiky. Nejvěrnějším Jaroslavovým přítelem byl tehdy Ladislav Hájek - Domažlický, s jehož jménem se setkáme vícekrát. Chodili společně hrát karty a šachy do rodiny Viktora Janoty, právníka, Haškova spolužáka z gymnázia. (Janotovým jménem jsou podepsány některé Haškovy humoresky.) Brali s sebou i spolužáka Jána Čulena, jenž pocházel ze slovenské vlastenecké rodiny a byl zapisovatelem pražského Spolku slovenských akademiků Detvan.
    Spolu s drogistou Šmídem, s nímž se Hašek vyučil v Průšově drogerii, navštěvovali večírky u Šmídovy sestry, která si vzala nadstrážníka Chvalovského. (Tyto "policejní" známosti, k nimž je nutno přičíst i styky s rodinou komisaře Fahouna, v níž Hašek dával kondice, prospěly mladému buřiči při pozdějších konfliktech s pražskou policií.)
    Na maturitní fotografii z obchodní akademie můžeme studovat výraz jinochovy tváře. Obličej byl oválný, líce vypouklé a plné. Spodní část obličeje je poměrně drobná, brada ukryta v začínajících tukových lalůčcích. Uši jsou značně velké, přilehlé. Nos rovný, přímý, poněkud protáhlý: ústa menší, rty vykrojené, leč úzké. V koutcích cítíme náznak lehkého úsměvu. Celkově však dominuje partie oční. Mírně zdvižené obočí ohraničuje totiž živé, bystré, ale poněkud přimhouřené a jakoby znuděné oči, což dává jinak dobromyslné tváři mladíka ironický, až sarkastický výraz. Doširoka otevřený výraz měl Jaroslav po matce; temný stín v očích byl zřejmě dědictvím otcovým.
    Navenek se Hašek nikterak nápadně neprojevoval. Ladislav Hájek o něm vypráví: "Poznali jsme se na chodbě obchodního soudu asi roku 1901. Hašek byl tmavohnědých, jiskrných očí; nebyl výstřední, vyprávěl milým způsobem o své cestě na Slovensko."
    Nespoutaný temperament devatenáctiletého Jaroslava se projevil na prázdninových toulkách po Moravě a Slovensku, kam se vydal po ukončení prvního ročníku akademie roku 1900. Tyto cesty mají podstatný význam: staly se podnětem k literárním prvotinám. ( První cestopisný fejeton uveřejnil Hašek v Národních listech hned následujícího roku 1901, tedy v osmnácti letech!)
    Již dříve navštívili bratři Haškové (Jaroslav a Bohuslav) Posázaví, Ledečsko a povodí Berounky, městečko Nižbor; byly to však pouhé výlety. Nyní jde o něco jiného, o dobrodružnější toulky do neznámého, pro českého člověka dosud exotického kraje, v němž je čekají překvapující dojmy a poznatky.
    Sestřenka Marie, která si dělá sbírku pohledů, dostává hned na začátku prázdnin první lístek z Brezové: Milá Máňo, zde Ti posílám lístek z Brezové v Malých Karpatech. Měj se dobře, jakož i my se máme dobře. Malé Karpaty jsou velmi pěkné a malebné. Všude plno lesů. Tě srdečně pozdravuje Jaroslav. Boža Tě též pozdravuje." Druhý lístek je z okolí Trnavy: "Milá Máňo, přijmi pozdrav od cestovatelů po Uhrách. Jsme v dobré náladě, obzvláště když vidíme pivovar a plnou mísu. To jsou zkušenosti cestovatelské. Až přijdeme po svých, to Vám budeme vypravovat."
    Cílem prvé cesty bratří Hašků byla zřejmě slavnost Živeny v Turčanském Svatém Martině, středisku tehdejšího slovenského národního života. Doporučil je sem kamarád Čulen, který u nich vzbudil zájem o romantickou nitranskou krajinu. Jako syn lesníka vzal s sebou pušku, takže si cestu mohli zpestřit loveckými zážitky. Svědčí o tom jiný lístek, adresovaný Marii: "Zde máš pohled na Sv. Jiří v Nitře Sarfö (Nitranská Blatnice). Krajina lesnatá, plná zvěře. Jsou zde medvědi a vlci. Medvědy jsme potkali včera, samce a samici a dvě mláďata. Čulen do nich střelil a oni utekli. Vlci se jen ukážou a hned utečou. Jsou asi tak velcí jako pes myslivecký."
    Díky známému jménu svého průvodce měli mladí čeští turisté na slovenských vlasteneckých farách a školách dveře otevřeny. Ale nejen dveře, ale i spíže. Tehdejší slovenská inteligence lpěla na spolku s Čechy a viděla v české kultuře záchranu před pomaďarštěním. Kdo by také odepřel pomoc potřebným studentům-suplikantům, kteří přicházeli z bratrské Prahy?
    Z dalších lístků seznáme, že bratři Haškové šli údolím Váhu do Turčanského Sv. Martina, odtud se pustili na jih. V krajině mezi Kláštorem pod Znievom a Nitranským Pravnem prý potkali medvědy; pak navštívili Prievidzu, přespali v Bojné u faráře Jána
Bolla, přepravili se přes Váh do Chtelnice a vrátili se do Brodského, do města, které bylo k jejich toulkám vždy nástupní stanicí. Odtud se přes Choceň vraceli domů.
    Zásluhou Jána Čulena se Hašek seznámil s několika slovenskými vlastenci a buditeli. Poznali dr. Dušana Makovického, později osobního lékaře Lva N. Tolstého, choť básníka Wolfa-Kňazoluckého, rodinu advokáta Lehockého, později župana, rodinu Horváthovu, učitele Sekana, JUDr. Schwarze aj. Zejména si cenili přijetí u faráře Andreje Kmetě, zakladatele Muzeálnej slovenskej spoločnosti v Martině.O něm ještě uslyšíme.
    Druhá prázdninová cesta v roce 1901 začala průzkumem haličského podhůří Tater. Oba bratři se sešli s Viktorem Janotou, Ivanem Porubským a Milanem Kulíškem kdesi v Haliči.( Tato dnes polská oblast byla součástí Rakousko-uherské monarchie a k toulkám stačilo mít jediný doklad- list domovské příslušnosti.) Mladí tuláci prošli nejprve kraj zátorský, krakovský, tarnovský, potom se vraceli k Novému Targu. Pak zamířili do Zakopaného, odkud posílají první lístek: "Zasíláme Ti pozdrav z Tater. Pošta Zakopané. Překračujeme hranice. Přešli jsme vrchy vysoké přes 2000 m. Jest zde zima, v noci 4 pod nulou. Mamince zasíláme dopis. To bílé jest sníh." Všimněme si: zprávy z této prázdninové cesty jsou stručné a strohé, což zřejmě odpovídá vynaložené námaze při přechodu přes velehory. Na tento horolezecký výkon byl Jaroslav velmi hrdý. Referuje o tom z Liptovského Sv. Mikuláše: "Prošli jsme Tatry bez průvodce. Viděli jsme horská jezera a šli pralesy, jimiž jsme si museli razit cestu, nebotˇ cest tam není. Museli jsme přelézt pásmo asi 2000 m vysoké, chtěli-li jsme se dostat do Uher.( Slovenské území bylo oficiálně nazváno- Horní Uhry, pozn. rp.) Bylo nám velmi zima. Nyní však jsme již v údolí Váhu, ve Sv. Mikuláši. Nyní přejdeme na Ružomberok, odtud na Oravu a z Oravy dolů do zvolenské župy." Z poznámky: "S Viktorem a ostatními již nesetkali", vysvítá, že se skupinka roztrhla. Bratři Haškové však cestovali dál. Šli zřejmě od Rybieho plesa dolinou za Mnichom, přešli hranici (u kóty 2033) a kolem Vysokého a Nižného smrečinského plesa se pustili dolinou podél Koprového potoka. Na Oravě navštívili Lúčky, Vyšný Kubín, Dolný Kubín, prohlédli si Oravský Podzámok a zamířili na jih ke Zvolenu.
    Před příchodem do Banské Štiavnice pravděpodobně navštívili Detvu, kde spali u vlasteneckého kněze Kudelky. Štiavnický kraj se jim tedy otevřel v plné kráse a pohostinnosti. V Prenčove pobývají u Andreje Kmetě, znalce krajinných pamětihodností, u něhož nalezli útulek. Na oplátku mu barvitě líčí, co viděli nahoře na Oravě. V Krupině byli hosty slovenského vlastence Gustava Lehockého. Podnikají výlet na proslulé Krupinské Bralce. Pak se dali přes Jabloňovce (Almáš), kde spali u evangelického faráře Ladislava Končeka. Zdrž
eli se, neboť Jaroslav onemocněl střevní kolikou. Odtud šli do Pukance, kde bydleli u učitele Sekana a JUDr. Schwarze. Ve zprávách domů si pochvalují, že jsou v Horních Uhrách všude výtečně hoštěni.
    Ale končí srpen a nadchází starost, aby se vrátili včas do školy: "Milá Marie, píši z Nové Baně. Lístek tento jsme dostali v Bakabáni (Pukanci) od pana Juris dr. Schwarze. Vede se nám dosti dobře. Jsme nyní v těrchovské stolici, nejdéle za 5 dní budeme v Brodském. Proto, drahá matičko, piš co nejdříve a zašli jakousi subvenci. Kdybychom odtud, kde právě jsme, šli ostrým tempem do Prahy, přišli bychom tam za šestnáct dní. A tolik dní přece nemůžeme býti bez peněz..."
    Ani lístky z Bojné, Beckova, Nového Města nad Váhom, Čachtic ("kde bydlela ta hodná paní, co hezké dívky zařezávala a v jejich krvi se koupala"), Myjavy a Hvorké Role nepostrádají optimismu. Jen prosby: "Matičko, peníze... Nezapomeň... Zaslat..." se stávají stále naléhavější. Dobrá maminka zřejmě nezapomněla, neboť v následujícím školním roce
chlapci nastoupili včas k zápisu.
    Z korespondence s farářem Kmetěm z 29.9.1901 vysvítá, že Hašek si na svých cestách rád "zabásnil". Předsedovi Muzeálněj spoločnosti se představil jako nadšený numismatik a mineralog: "Právě jdu opatřen kladivy sbírat Dalmanites Hansmani, Cheirurus Sternberg, Calapora bohemica, Goniatites a Phacops Sternbergi, též Petraia bohemica do Hlubočep a Bráníka u Prahy."
    Z dalšího je zřejmé, že mladý "archeolog" prostudoval Kmeťovy odborné články, uveřejněné v časopise Tovaryšstvo. Čerpal z nich např. popis tzv. krupinských bralců (mohyl), což použil v povídce Duch Rakytnoc ze Slného vrchu a spol. Také humorný motiv, že chytrý cikán napálí "učeného" archeologa fingovanými "nálezy", užil v několika pozdějších humoreskách. Tento přístup je pro Haška příznačný. Neměl-li po ruce dost znalostí, začal si je vymýšlet. Jeho tvorba vychází vždy z důkladné znalosti reálií, užívá množství faktografických detailů. Haškovy cestopisné črty a povídky zachycují množství geografických a etnografických údajů, a proto jsou základem pro rekonstrukci jeho životních osudů. O tom se ještě přesvědčíme.
    Proč vedly první prázdninové cesty na východ? O slovenskou tématiku byl v Čechách na počátku století značný zájem. Česká kulturní veřejnost objevuje zde krásu přírody, poklady lidové kultury a chápe kult této země jako součást moderní básnické mytologie. Dušan Jurkovič a jiní umělci včleňuje moravské a slovenské folklorní motivy do novodobé architektury. Francouzský sochař Rodin při návštěvě malíře Úprky (1902) přirovnal tradici této země k hodnotám antickým. O Slovensku se mluví jako o oblasti čisté, ryzí lidové kultury. A což je příznačné, jakmile se pro něco nadchneme, oslavy Slovenska neberou konce.
    U Haška hrál zřejmě roli i zřetel sociální. Mladí bouřliváci vidí ve Slovensku zemi vzpoury proti nenáviděnému maďarskému útlaku. Generace, která přichází na počátku století s heslem "Ať žije život" ( a dodává k tomu ironicky "Ať zhyne literatura") obdivuje divoký temperament země a lidu pod Tatrami, jeho odbojné gesto a nepoddajnou povahu. Byla to do značné míry iluze, ale to nadšeným mladíkům snícím za záclonkami kaváren nikdy příliš nevadilo. Cítili se v Praze jako "vyděděnci z rodných hnízd" a hledali na toulkách po okrajových částech monarchie krajanské příbuzenství a ztracený domov. Psycholog generace Jiří Mahen o tom napsal: "Přebíhali jsme přes Javořinu na Slovensko a našli tam větev národa, která byla asi ve stejné duševní situaci jako my. Našli jsme tam člověka, který žil hodně po svém, a v mé paměti žijí výrazně dodnes rozmluvy s prostým člověkem na Slovácku a na Slovensku jako věci vzácné a okouzlující. Kouzlo země bylo mocné. Skoro to vypadalo, že jsme našli konečně svou vlast a místo, kam můžeme zabloudit jako domů."
    Ve srovnání s patosem mladých básníků je Haškův přístup střízlivý a skeptičtější. Na rozdíl od kavárenských revolucionářů totiž o tulácké svobodě pouze nehoroval, on ji uskutečnil. Se všemi útrapami a riziky s tímto životem spojenými. Načerpal proto množství bezprostředních zážitků, které se od panujících představ nejen odlišují, nýbrž jsou s nimi v přímém rozporu. Především ztrácí iluzi o "mravní nedotčenosti" lidu. Přesvědčuje se o tom, co znamená pro tento kraj bída a alkohol. Přitom však s údivem zjišťuje, že uhnět
ený člověk neklesá na mysli a probíjí se životem s užitím staleté moudrosti a přirozeného důvtipu.
    To vše se promítá i do pokusů literárních. Základem jeho stylu je autentický detail, pozorování, popis a reportážní záznam. Vedle svěžích postřehů kraji
nomalebných dochází fejetonista k podivuhodně vyzrálým postřehům povahopisným o lidové povaze a morálce.
    Je ovšem značný rozdíl mezi oběma studentskými prázdninovými cestami a mezi cestou třetí (v roce 1902), konanou po ukončení studia na obchodní aka
demii. Toto putování si musel nejprve vykoupit tím, že požádal o místo v bance Slavii, aby vyhověl matce a aby nahradil opuštěné místo otcovo. Na žádost svého poručníka, městského fyzika dr. Záhoře, píše tuto poníženou supliku:
    "Slavnému ředitelství banky Slavie v Praze. V hluboké úctě podepsaný dovoluje si žádati tímto slavné ředitelství o propůjčení místa, odpovídajícího nabytému vzdělání, při slavné bance Slavii. Absolvovav nižší gymnasium, vstoupil jsem do Českoslovanské obchodní akademie v Praze, kdežto jsem nabyl četných vědomostí, jak možno seznati z předloženého mého absolutoria.
    Pokud se týče mé osobní povahy, odvolávám se na ředitelství učiliště, které na laskavý dotaz zajisté vydá o mně odporučující zprávu. Podaří-li se mi získati důvěry
slavného ředitelství, přičiním se všemožně, abych jí zůstal hoden nejpřesnějším a nejsvědomitějším plněním všech svých povinností. V nejhlubší úctě oddaný atd.
    Král. Vinohrady, 23. července 1902."

    Zdvořilá žádost o přijetí do banky je zřejmě pozdně datována, protože už 22. července dostává sestřenice Marie pozdrav "z vězení pro politické zločince na Špilberku!" od tří cestovatelů: Jaroslava, Jána Čulena a Viktora Janoty. Vyšli tedy tentokrát bez Bohuslava. Snad se chtěl starší bratr zbavit nepohodlného svědka, snad chtěl rázem zlomit rodinná pouta a uvolnit křídla k tuláckému rozletu.
    I tentokrát míří do Haliče a do Horních Uher. Ale hned na počátku vpadne do skutečného drsného života. Prožije temné milostné setkání s cikánkou, jež natrvale p
oznamená další osud. Pozná pravou lásku tuláka, náhodné spojení rozhořelých smyslů, o němž tak krásně veršoval Fráňa Šrámek. Jenže zatímco tento básník o tulácké lásce pouze snil, Hašek ji skutečně prožíval, a to s naprosto primitivní bytostí, v kraji, "kde na několik hodin cesty nelze najít vesnici. A pak-li, pak jsou to kopanice." ( Haškovo milostné probuzení bylo neblahé a skončilo psychickým komplexem, tak hlubokým, že se s jeho následky setkáme i v dalším životě.)
    Na lístcích do Prahy se objevují drsnější tóny. Sestřenice Marie je nazývána Maryškou (jako dívka, kterou poznal na kopanicích. Zprávy a dojmy jsou úsečné, žádost o peníze mužně naléhavá, ba výhrůžná: "Pozdrav ze Štiavnice. Vracím se domů. Do Brodského pojedu 27. (září), a nebudou-li tam peníze, půjdu pěšky do Bosny a Hercegoviny, pak na jih do Řecka a Turecka." Nelze odhadnout, jak dalece vážně byly tyto výhrůžky míněny.
    Mění se také sociální půdorys Haškových cest. Na prvních dvou je studentem, suplikantem, musel se ucházet o podporu na farách a ve školách. Nyní se rázem proměnil v bezprizorného tuláka, se všemi syrovými atributy: zevnějškem i chováním.
    Přestává dbát o svůj oděv. Zvyká na nepohodlí, přespává i ve stohu slámy nebo v kupce sena, v chudinské noclehárně, nebylo- li zbytí. Padají přehrady sociální. Hašek už dříve snadno navazoval kontakty s prostými lidmi, s horaly, valachy či beťáry. Ale vždycky tu existoval odstup - jako student, novinář, turista, pozorovatel přicházel z panského světa. Hašek tulák byl jedním z mnohých, dokonce ten nejvíce ponižovaný a opovrhovaný. Tuláckým zevnějškem tak získával mimikry, které mu otevírají cestu ke dnu lidských povah, do středu hromadné sociability. Naučil se vidět svět zezdola, z hlediska vykořeněných trhanů- a to mu zůstalo.
    (Snad se tím literárně přidružil k Janu Nerudovi, který se k tomuto sociálnímu vyřazení vyznal v črtě Byl darebákem.)
    K setkání pomohla mnohdy náhoda. Jedno odpoledne šplhali s Viktorem Janotou na Ďumbier. Počasí jim však nepřálo, padala mlha a ztratili cestu. Jakoby zázrakem se před nimi objevila salaš, blízko Bystrého potoka mezi hřebenem Ďumbieru a Veľkého Kapeľu. Tam se uchýlili a zde i přespali. Hovory na salaši zachytil pak Hašek v črtě Pod Ďumbierem.
    Dokonalý průnik do reálných situací a soulad s lidovým prostředím zaznamenal Hašek i v literární tvorbě. Dochází k jistému posunu. Ve fejetonech pro Národní listy, ale i "koženou" Národní politiku, se už nenabízejí měšťanskému publiku "exotické" náměty, různé krajinné a folklórní zvláštnosti, ale objevují se zde povahopisné postřehy ze života cikánů, horalů a uherských pasáků vepřů, tzv. beťárů. Hašek si to v jedné své práci přímo programově vytýčil: "Nám nejde o krajinu, chceme především poznat lid. Chodíme mezi prosté horaly."
    Tato okolnost se projevuje i v reportážním záběru cestopisných motivů. O Slovensko se tehdy zajímali i jiní spisovatelé (např. Rudolf Pokorný a Karel Kálal), chodili po vesnicích a navštěvovali koliby a salaše. Jenže pak byli zdrceni tím, co při přímém pohledu shledali: bídu, špínu, alkoholismus. Hledali neposkvrněnou duši národa a hledali ji marně. Tvrdá skutečnost je odstrašovala, zraňovala, drtila vysněné ideály. Národopisné slavnosti a kroje byly jim jedinou útěchou.
    Hašek naproti tomu dělal vždy jen to, co chtěl, bez ohledu na překážky a okolnosti. Nedal se omezit, přiškrtit, sevřít sebelépe míněnými ideály. Měl odvahu vidět věci takové jaké jsou a měl tuto odvahu po celý život.
    Kdo poznal život a beznaděj tuláka už na to nikdy v životě nezapomene. Obstát v životních podmínkách znamená pro takového člověka osvojit si přirozený důvtip i notnou dávku prolhanosti. Bezprizorný cikán, horal či sedlák neznají sentiment, nejsou zvyklí se litovat, stěžovat si na svůj úděl. Nebylo by jim to nic platné, musí žít. Osvojují si zvláštní způsob chování, svébytnou morálku, jež je protikladná k poučkám kněží a moralistů.
    Reálný člověk z lidu musí na své utlačovatele vyzrát, chce-li přežít, zvítězit. Probíjí se životem po svém, impulzívně, jedinou jeho ochranou je množství. I ve své zdánlivé prostomyslnosti prosévá zrnka staleté moudrosti. Zdánlivě pokorně naslouchá příkazy nadřízených, ale myslí si svoje. Neztrácí smysl pro humor a uchovává si zdravou chuť k životu.
    V črtě o národní mentalitě Detvanců se Hašek podivuje rysům svérázné lidové "morálky": "Kdo se stýká častěji se soudem, jest pokládán na Detvě za člověka moudrého. V jedné vesnici poradila stařenka vyptávajícímu se na poměry v obci, aby šel k jednomu gazdovi:- K tomu idzte, ten byl ve Zvoleni již čtyry razy u pravotara a po dva razy byl už zatvorený, toť múdrý chlap!- To není možno si vysvětlit u svobodomyslných Detvanců, které Sládkovič ve svém hrdinovi Martínkovi opěvá jako lid statný, svobodný a vzdorovitý."
    V mravním paradoxu vidí Hašek jádro lidového charakteru, neboť tato atavistická lidová ironie znamená víc než individualistické protestní gesto. Z této platformy vyrůstají postavy lidových chytráků, podšitých a mazaných chlapů, z jejich každého živelného projevu tryská pramen svobody a nezávislosti. Jde o známý figarovský komplex, nikoliv ovšem vyčtený, napodobený, ale bezprostředně nazřený ve skutečnosti.
    Zbývá podat pravděpodobný průběh třetí cesty. Začala, jak již uvedeno, v Brně, kde oba přátelé, Hašek a Janota, navštěvují Špilberk a pak jeskyni Macochu. V Myjavě se k nim připojili přátelé Kulíšek a Porubský. Navštívili hrady v Pováží, Súlovské skály a klášter Beckov. Pak se podél Váhu dostali až k Ilavě, poté šli směrem na Nízké Tatry až k Ďumbieru. Přišli sem zřejmě od Demänovských jeskyň, prošli údolím Lučního potoka a sedlem mezi Ďumbierem a Chopokem, kde je překvapila mlha a déšť. Tu se před nimi objevila salaš blíže Bystrého potoka.
    Z Brna posílají 15. 8. zprávu: "Byli jsme na Ďumbíru, 2046 m, a spali pod ním na salaši. Nyní jsme ve Zvolenské stolici a jdeme do stolice Gemerské. Pište mně do Levoče ve Spišské stolici, kam dojdeme za 14 dní." Předtím ještě zaběhli přes Tisovec do Rimavské Soboty a do Rožňavy. Na lístku z 26. 8. Jaroslav píše: "Jsme v Gemerské stolici a jdeme do stolice Spišské. Nemohu si stěžovat, že bychom se měli špatně." Do Spišské Nové Vsi šli přes Dobšinou, Hnilec a Novovesko. Ve Spišském podhradí jsou 29. 8., soudíme-li podle lístku následujícího znění: "Pozdrav přijmi ze stolice Spišské a ze Spišského Podhradí. Zde jsme nedaleko Šárišské stolice, kdež bývají již Rusíni. Řeč zdejší tvoří přechod mezi maloruštinou a polštinou. Mnoho starých památek v městě, kanovníci, krásný kostel, hrad apod. Piš mi do Brezna... za 10 dnů jsme tam. Jdeme na Heragon."
    Poté podrobně prozkoumali kraj zvaný Podhalí, který se stává kmenovou oblastí Haškových cestopisných námětů. Šli dále k Chrásti, kde přespali u faráře Moyše, odtud přes Levoču do Lúblice, kde byli hosty evangelického faráře Herenčáka, jenž prý byl vášnivým archeologem. V Levoči se očekávané zásilky peněz nedočkali, ačkoliv oba chlapci měli v kapse pouhých 12 haléřů! Navštívili evangelickou útulnu pro suplikanty, kde byli mizerně pohoštěni. Na druhý den přišly naštěstí peníze a cestovatelé si mohli dopřát vydatný oběd a dokonce i několik lahví jagerského.
    Zašli pak i na polskou stranu k Dunajci, do Spišské Magury.
    Další lístek z Tater a zní optimisticky: "Máme se dobře. Jsme veselí, samý sníh nahoře."
    Zpáteční cesta vedla směrem na Dobšinou, Kráľovu Hoľu; odtud jdou přímo na Zvolen, Banskou Štiavnici, přes Pukanec do Nové Baně. Zde týden pobyli u Kňazoluckých a využili pohostinství starých přátel z Bojné. Pak si to namířili do Piešťan a odtud chtěli jít do Senice a Brodského pěšky. Bylo však chladno a Jaroslav se zle nachladil. Očekávané peníze byly uloženy v Piešťanech, proto sednou na vlak a odjíždějí odtud do Prahy.
    Tak skončila poslední Haškova prázdninová výprava.