Chlapec

    Kateřina, rozená Jarešová, žena profesora Josefa Haška, v pondělí 30. dubna 1883 v temném bytě starého domu ve Školské ulici porodila syna.(Bylo to ddítě druhorozené, první chlapec Josef brzy po narození zemřel.) Porodní bába Petronilla Izerová odnesla děcko v sobotu 12.května ke křtu do nedalekého chrámu sv.Štěpána a kaplan František Benda mu zde zapsal jména: Jaroslav, Matěj, František. Kmotrem mu byl dr.Matěj Kovář, c.k. gymnaziální profesor. Jako kmotra je uvedena Julia Slansky, dcera majitele soukromé německé reálky v Mikulandské ulici, kde Josef Hašek učil matematiku a fyziku. (Nesložil druhou státnici na universitě, a mohl proto učit jen na školách soukromých, na místech špatně placených. Z těchto důvodů se později uplatnil jako pojistný matematik ve službách banky Slavie.)
    Haškovi pocházejí ze starobylého selského rodu v jižních Čechách. Děd František Hašek byl hloubavý sedlák a písmák z Mydlovar. Tento děd se účastnil pražského povstání v r.1848 a byl poslancem Kroměřížského sněmu. Matčin otec, Antonín Jareš, byl schwarzenberský poklasný a baštýř, jenž působil původně v Krči u Protivína. Rodiče se seznámili v Písku. Josef Hašek tam studoval a u Jarešů, kteří mezitím přesídlili do okresního města, bydlel. Museli však na sebe čekat plných třináct let; když se Jaroslavův otec ženil, bylo mu už třicet pět roků.
    Po smrti své ženy se děd Jareš přistěhoval k dceři do Prahy a chodíval s malým vnoučkem na procházky na Karlovo náměstí. Od něho nejspíše chlapec slyšel vyprávění o ražické baště, kterou později v seriálu humoresek ze života na knížecím panství v jižních Čechách obestřel kouzlem starosvětských obrázků.
    Zašlé vzpomínky na rodný jihočeský kraj byly idylickým protějškem trpkých dětských zážitků v prostředí velkoměsta. Nepříliš rozvětvenou rodinu, kterou tvoří Jaroslav, o tři roky mladší bratr Bohuslav a svěřenka Marie, sirotek po strýci Martinovi, stihl úděl zproletarizované inteligence. K jejich životu se trvale družily starosti, nouze, strach o existenci. Tento úděl poznamenal jinak dobráckou povahu Josefa Haška, jenž prý zahořkl, zatrpkl a začal potají i pít. Při chřipkové epidemii roku 1896 onemocněl a záhy nato po operaci ledvin zemřel. Byl stár necelých padesát let. Jaroslavovi bylo tehdy třináct.
    Materiální poměry rodiny se po smrti živitele značně zhoršily. Jediným finančním základem byly výpůjčky na věno sestřenky Marie (15 000 zlatých), na něž svědomitý profesor Hašek nedovolil sáhnout. Matka Kateřina však vzdorovala tvrdému osudu, neboť to byla žena rozhodná a energická. Za malé odbytné, které dostala z banky, rozjela se o prázdninách s dětmi do rodného kraje a do rodné vsi, do Krče u Protivína. Po krátkém pobytu ve vsi jeli do Vodňan a Skočic, tam dobrodružně přespali na slámě, a do Zlivi a Mydlovar, kde navštívili manželovy příbuzné. Tyto prázdniny byly snad jediným světlým bodem v životě ustarané vdovy. Pak už čekalo jen nuzné živoření, uskrovňování, šití prádla do konfekce, věčné stěhování po špatných a laciných bytech štěpánské čtvrti.
    Jaroslavovy dětské dojmy byly poznamenány tím, že rodina se musela přemísťovat z bytu do bytu. Z vysokého měšťanského domu ve Školské ulici čp.1325, kde se chlapec narodil, se za necelý rok stěhovali do Ječné ulice, do domu U Švantlů. Zde přibyl do rodiny děd, baštýř Antonín Jareš. Následujíclho roku opět putují dále, do domu U Podušků na Karlově náměstí, kde bydleli v zadním traktu, v tzv. Psí uličce. Tam se narodil mladší bratr Bohuslav. Za tři roky nalézáme Haškovy v domě U blázince na rohu ulice Na Bojišti a Sokolské. Za rok však obývají malý byt v sousedním domě Zelingrovském. Neuplyne ani půldruhého roku a stěhují se opět do Štěpánské ulice, naproti škole, kterou navštěvují oba chlapci. Po dvou letech naleznou byt v Lípové ulici, nedlouho nato však bydlí znovu ve Štěpánské. Tam postihla rodinu tragická událost - smrt živitele. Matka Kateřina se potom stěhuje s dětmi na Vinohrady do Puchmajerovy ulice (dnešní Lublaňské), pak do ulice Šafaříkovy, dále do Čelakovského, poté do Klicperovy ulice, Šumavské, nato na Korunní třídu, až konečně zakotvila ve Velehradské ulici na Královských Vinohradech. Tam ukončila smrt její věčné putování.
    Již z počtu těchto bydlišť, jejichž výměna byla způsobena většinou finančními potížemi a neplacením nájemného, lze soudit, jak nuzné bylo Jaroslavovo dětství. Stěhování z místa na místo a pocit vykořenění, který poznal v dětství, staly se mu osudovým předznamenáním pro celý život. Otlučené domy se stísněnými dvorky, naplněné křikem ušpiněných a otrhaných dětí, malost a malichernost života, hádky a klepy na pavlačích, bezútěšné, syrové, temné a studené byty, to byly dojmy, které ho určovaly.
    Tehdy si snad poprvé uvědomil, jak krutě bezedná je propast sociálního původu a pocítil nechuť těm "nahoře", k vrstvám privilegovaným.
    Bez těchto skličujících zážitků, hrubosti, beznaděje a bídy stárnoucích dělníků, bez tupé zábavy tovaryšů a řemeslníků, bez hladu a špíny žebráků, lze asi těžko pochopit hloubku Haškova sociálního cítění, ale i něj pramenící zloby a vzpoury. Z toho je odvozena i energie, kterou se jako mladík chtěl vymanit z této ubíjející všednosti, trapnosti a banality svého okolí. Z hlubin života a bídy velkoměstského prostředí plyne hořká a drsná, pro mnohé "cynická" a nepochopitelná dimenze Haškova humoru. Vynořuje se jako ponorná řeka z konvenčního pojetí tzv. "sociální" poezie, neboť síla pohledu je závislá i na tom, co člověk prožije a pozná tak říkajíc "na vlastní kůži".
    Intenzitu Haškových sociálních zážitků poznáme na jednom "obrázku z Podskalí" z názvem Ejémovic Rézinka. Je to etuda dětského černého humoru, jejíž sarkastický tón se zračí již v první větě: "Byla blbá, měla vodu v hlavě a umřela, když jí byly čtyři roky." Příběh je pozoruhodně kontrastován. Namísto soucitu je tu evokován krutý "cynismus" návštěvíků, houfu kluků, kteří se namísto modlitby strkají a perou, kradou své obrázky a zhášejí svíčky a nakonec málem shodí rakvičku i s "mrtvolákem". Demaskující "cynismus", který neváhá narušit i mystérium smrti, míří proti konvenci a sentimentalitě, kterou jsou drsné jevy života zastírány. Právě v tom tkví odvážnost Haškova vidění, jež sahá od dětské naivity a bezprostřednosti až k hranicím absurdity. (Povídka Ejémovic Rézinka se měla stát základem rozsáhlejšího povídkového cyklu Dětičky.)
    Haškův životopisec Václav Menger vysvětluje propastnost dětských zážitků Haškových pozoruhodným svědectvím. Jaroslav se prý jako hoch seznámil s o mnoho starším námořníkem Němečkem, synem hokynáře z Lípové ulice, kde Haškovi jeden čas bydleli. Tento mravně zpustlý výrostek ho prý vodil s sebou do nočních lokálů, ba učinil ho bezděčným svědkem svých milostných setkání s prostitutkami na svahu pod kostelem sv. Apolináře. Plyne snad z toho trauma, jímž byla obetkána chlapcova erotika? Svědectví o Haškově dětství se různí. Někteří ho líčí (pod dojmem pozdější pověsti) jako rozpustilého neposedu, který prováděl různé šprýmovné kousky. Dáváme však zapravdu spíše názoru opačnému. Jaroslav byl, jako profesorské dítě, povahy spíše zastrašené a ostýchavé. Zprvu se dobře učil, ačkoliv vlivem nezdravých bytových poměrů často stonal. Podle některých spolužáků se prý hrozně bál "smrtek", masek vyřezaných z vodnice, jimiž ho kamarádi strašili. "Byl spíš hrozně stydlivý než výbojný," vzpomíná další spolužák, " k legracím ostatních se přidával obvykle až naposled." Jako kluk Jaroslav ministroval v kostele u sv. Štěpána. Znalost církevní liturgie a četby Životů svatých z Mariánské edice využil nejen při parodii na církevní náměty, v neposlední řadě i v parodii na kázání feldkuráta Katze ve Švejkovi.
    Vážným mezníkem Jaroslavova mládí byla smrt otcova. Právě v nejcitlivějších letech dospívání mu chyběla pevná a rázná ruka. V povaze dítěte, přecitlivělého a podléhajícího vnějším vlivům, objevuje se náhle lehkomyslnost a nezodpovědnost. Matka, ač rázná a energická, nedovedla chlapcově povaze čelit. Její stálé napomínání a mentorování se ukázalo neúčinné, neboť ji vždy uklidnil svou výmluvností.
    Z dětství si Jaroslav Hašek odnesl spíše senzitivní vnímavost a představivost, někdy až nadměrnou, než živost a výbojnost. Tím vznikl přetlak, který si později nachází svůj ventil ve výstředních kouscích a ve snaze upoutat na sebe pozornost spolužáků. K nápadné proměně dochází zřejmě v pubertě. Po smrti otce chlapec náhle překonal zábrany školy a výchovy a pod vlivem přátel a kamarádů rozvíjel zdroje svého nespoutaného temperamentu. Jeho chování se stává uvolněnější a výbojnější, Hašek chce na sebe upozornit, šokovat okolí, překvapit neobvyklými nápady a kousky.( Někteří životopisci, např. Břetislav Ludvík, mluví o infantilitě, podmíněné zbytněním štítné žlázy. Jiní chápali Haškovu výjimečnoszt jako sklon k homosexualitě. /Např. Richard Šimanovský./ V obou případech jde patrně o nedorozumění.)
    Přervání rodinné kázně a dohledu se projevilo ve školním prospěchu. V primě a sekundě gymnázia v Žitné ulici prošel Jaroslav ještě s vyznamenáním; v tercii už postupuje jen s velkými obtížemi (reparát z matematiky). Kvartu musí opakovat kvůli nedostatečné z latiny a řečtiny. V pololetí příštího roku (12. února 1898) zanechává studií (musel by platit školné kvůli "zákonnému chování") a podle slov protokolu "se svolením matky vystupuje z ústavu".
    Z toho je vidět, jak Jaroslav dovedl využít matčiny shovívavosti. Přestává se systematicky učit, látku díky skvělé paměti chápal už ve škole. Většinu času věnuje klukovským hrám. Malokterý autor dovedl tak živě jako on zachytit zábavy a hry na podskalských a vyšehradských šancích. S humorným nádechem líčí války a bitvy, jež mezi sebou vedli kluci z Vyšehradu a z Vršovic. V zimě, když se hladina Vltavy pokryla silným ledem, byla-li vykopána válečná sekera, střetávali se bojovníci z obou břehů, podskalského a smíchovského na válečných taženích, řečených "traufy". Hrozil-li klukům výprask za špatné vysvědčení nebo za jiný prohřešek, byla tu ještě rozlehlá nuselská zahrada Folimanka, útočiště všech pronásledovaných kluků z karlovské čtvrti a z Vinohrad. V jejích útulných jeskyňkách bylo možno přečkat čas hněvu a pomsty a očekávat milost od vystrašených rodičů. Je nutno se zmínit o rakouských školách, jež byly řízeny duchem podřízenosti a poslušnosti, vedoucím až k despotismu. Výchova byla zaměřena k neustálému přizpůsobování a přitesávání mladého temperamentu. Mladíci byli vedeni úctou k vrchnosti a k mocnářství, v duchu loajality a podřízenosti vůči konvencím, jež ovládají život společnosti. Vzdělání je spojeno se ztrátou bezprostřednosti, osobostisti a samostatnosti názoru.
    Hašek se zbavil vlivu rakouské školy a výchovy podivuhodně rychle. Znalosti sice získával snadno, odnesl si z prvních tříd gymnázia pevný základ klasických reálií, ale popíral školou vyžadované náboženské a mravní zásady. Až zázračně lehce se oprošťoval od všeho, co ho stísňovalo a omezovalo. Uvolnění má kořeny v oblasti psychické. Základním rysem Haškovy povahy byla citlivost, schopnost přecházet bleskově z nálady do nálady, vymknout se nástrahám a předsudkům. Tato hravá bezprostřednost nebyla až výsledkem pozdější vzpoury, byla skryta v jeho povaze. Odtud se zrodila silná touha úniknout a vyvzdorovat si volnost navzdory panujícím poměrům.
    Pokusme se představit si, jak vypadala rakouská škola. Žákům byla vštěpována středověká dogmata a feudální hiearchie jako pravdy jednou provždy dané, nedotknutelné a svaté. Učili je lásce k "širší" vlasti a k habsburské dynastii, vládnoucí z vůle Boží s pomocí "svaté církve římské". To bylo vyjádřeno už v císařském titulu - Apoštolské Veličenstvo. Státní symboly byly vnímány jako sakralizovaný mýtus, což přijímala nejen byrokracie, ale i liberální inteligence se značným respektem. Servilnost a loajalita profesorského sboru byla příkladná: mládeži byla jejich podlízavost směšná a odporná.
    Nepokorný duch mládeže se vzbouřil v nepokojných letech devadesátých. V roce 1897 totiž zrušila Badeniho vláda pod tlakem německých nacionalistů nařízení o rovnoprávnosti českého jazyka. Česká Praha, pobouřena nedávným soudním procesem s Omladinou (vykonstruovaným spiknutím mladé inteligence) odpověděla pouličními demonstracemi. Došlo k událostem, jež nesou jméno "listopadový uragán". Davy táhly po ulicích za zpěvu revolučních písní, hlasitě projevujíce nesouhlas s politikou vídeňské vlády. Dochází k drancování německých a židovských obchodů, ke střetům s policií. Situace připomíná bouřlivý rok osmačtyřicátý. V Žitné ulici dokonce vznikla barikáda.
    Výrostek ze zchudlé úřednické rodiny, z rodu odbojné jihočeské tradice, vzrušeně nasává revoluční atmosféru. Uprostřed rozvášněných davů vytlouká okna v německém stavovském divadle, zapaluje ohradu Němce Pleschnera v Podskalí, hází kameny na nuselskou policejní expozituru. Podle vlastní výpovědi byl Hašek jako čtrnáctiletý student zadržen a zatčen s několika kameny v kapse, když demonstranty rozehnala jízdní policie. Potom byl propuštěn, neboť tvrdil, že nesl kameny jako minerálie do školního kabinetu.
    Nelze už dnes zjistit, zda Haškova humoreska odráží skutečné události či nikoliv. Jedno však je jisté. Bouřlivá atmosféra a hnutí zástupů probudily v duši mladého chlapce touhu po radikálním řešení, což z hlediska tradičně opatrnické a pasívní české politiky bylo nepředstavitelné. Její zásluhou národ ztrácí to nejdůležitější, co měl: pocit vlastní síly, hrdosti a sebevědomí.
    Události roku 1897 skončily ovšem fiaskem, jako všechny dosavadní protesty. Politický propad byl překryt vlnou průmyslového pokroku, v němž právě české země slaví nebývalé úspěchy. (Srv. např.Jubilejní a Národopisná výstava, rozmach sokolského hnutí a pod.) Něco z bouřných let devadesátých však přece zůstalo: hořkost, zklamání deziluze, ale také povědomí o nevyzpytatelné, iracionální, leč dané chvíli rozhodné a důsledně běsnící duši davu.
    Po odchodu z gymnázia čeká Jaroslava tvrdá škola života. Nejprve mu matka našla místo v Haasově tiskárně, na přímluvu švagra a poručníka dětí Jana Haška, faktora Národní politiky; byl pro velký zájem uchazečů odmítnut. Uchytil se však v drogerii pana Kokošky na Perštýně. Nová práce měla hodně společného s lučbou, s chemikáliemi, a ty byly už na gymnaziu Jaroslavovým koníčkem.
    Stará drogerie v domě U tří zlatých koulí se mladému praktikantovi zalíbila, připomínala totiž alchymistickou dílnu. Neustále se tu vařilo a míchalo zázračné "koření pro kravičky", jež bylo specialitou majitele závodu. S obrázky příslušných svatých se pytlíky prodávaly důvěřivým venkovanům. Netrvá však dlouho a snaživý hoch musěl firmu opustit. Podle Mengera prý jednou přikreslil krávě, pasoucí se na obrázku alpské krajiny brýle a vousy, takže vypadala jako pan šéf. Zda to byla pravda, těžko rozhodnout. Zážitky z učení utkvěly hlouboko v Haškově paměti. Ožívají v sérii povídek Ze staré drogerie, v nichž jsou na pozadí humorné zápletky vykresleny burleskní figurky pražského lidového života.
    Po odchodu z Perštýna je Jaroslav krátký čas zaměstnán u drogisty Průši na Tylově náměstí. Po této tvrdé životní praxi se rád vrací znovu do školních škamen a hlásí se ke studiu v Českoslovanské obchodní akademii v Resslově ulici. Na tomto ústavě dokončil v letech 1899 až 1902 své vzdělání vcelku se slušným prospěchem.
    Hluboký pubertální výkyv, který způsobil přerušení studií a přinesl mu trpkou zkušenost životní, nezůstal bez odezvy na další Haškův vývoj.