Poslední výlet

   Poslední dny a týdny Haškova života jsou truchlivé. Jeho tělo jakoby opuchlo, není to již ta kolébavá, leč svižná tloušťka jako v mládí. Špatně chodí, otékají mu nohy. Trápí ho žaludek- nechutná mu jíst a často nechává pokrm nedotčený nebo ho potají vyhazuje oknem. Stává se, že i během diktování se mu udělalo nevolno. Nemůže z lůžka ani vstát, odvrací jen hlavu stranou a zvrací. Stále se brání myšlence, že by byl vážněji nemocen. Otoky jsou běžné jako při těžkém revmatismu, žaludeční křeče vznikají následkem nadměrného užívání aspirinu.
    S Haškovýmn zdravím je to prapodivné. Nikdy si nic nepřipoutšěl, ale nikdy žádnou nemoc trvale nevyléčil. Dodnes se neví, z jakých důvodů nebyl odveden." Čtyřikrát byl Míťa u odvodu a nikdy ho nevzali," napsala Jarmila Hašková. Historka o tom, že se už před vojenskou komisí vydával za blba je nejapný výmysl.
    Břetislav Ludvík uvádí svědectví Bohuslava Haška, že Jaroslav měl zakrnělou štítnou žlázu a slabé srdce. Tomu nasvědčuje i tvrzení Jarmily Haškové, že v roce l911 měl její muž srdeční záchvat. Nic bližšího o tom nevíme. Zachoval se jeho chorobopis z Vinohradské nemocnice roku 1915, kam byl Hašek odvezen pro chrlení krve z nosu. Ani tehdy nezjistili vážnější onemocnění a přátelé tvrdili, že v nemocnici se měl pouze "ulejt" před odchodem na frontu.
    Je tedy pravděpodobné, že nepevný Haškův organismus byl podlomen útrapami, jež prodělal na svých toulkách a po "přechozených" chorobách, jež nikdy nedoléčil. Podle Eduarda Basse onemocněl Hašek v Uhrách bahenní zimnicí. Ve vyhlazovacícm zajateckém táboře v Tockém a potom v Ufě prodělal Hašek tyfus.( Podle mínění Alexandry Lvové a Arnošta Kolmana. Sauer tvrdí, že Hašek měl tehdy choleru, což je zřejmě nedorozumění.)
    Dlouhodobý noční život, alkohol a flámy, nezůstaly bez následků. Hašek zvykl na značné dávky alkoholu, pití piva se stalo trvalým návykem a nutností. Zda šlo o návyk dědičný dnes těžko zjistíme. Podle některých životopisců (Menger) otec Josef Hašek prý silně pil. (Těsně před smrtí však byl abstinentem, jak vyplývá z nemocničního protokolu.) Bratr Bohuslav, dle pověsti geniální matematik (také Haškův otec byl profesorem a pojistným matematikem), zemřel tragicky na následky alkoholu. Vraceje se v noci domů, spadl ze schodů, polámal si žebra a vykrvácel.
    Zbavit se náklonnosti k alkoholu, kterou získal na svých toulkách, vyžadovalo obrovskou vůli, které se Haškovi mnohdy nedostávalo. Poprvé se o to pokusil v roce 1911. Šlo o vážnou životní krizi. Pro domnělý (či opravdový?) pokus o sebevraždu byl dopraven do ústavu pro choromyslné v Kateřinské ulici. Do léčebného protokolu uvedl, že chce pobýt v ústavu ještě déle, aby odvykl pití alkoholu. (Nepřípomíná nám to Švejka, který se rovněž nechtěl dát vyhodit z blázince?) Zřejmě mu tento manévr nevyšel, ačkoliv do protokolu přiznal, že vypije až 35 piv denně!
    K úplné abstinenci byl donucen během svého pobytu v Rusku. V Rudé armádě bylo tehdy opilství přísně trestáno, propadnout pití znamenalo vydat se jisté smrti.- Ale po návratu do vlasti oddal se Hašek starým bohémským návykům. Ano, pil a hodně pil, přiznala i Jarmila Hašková. Ale zeptal se někdo, proč tolik pil?
    Za povšimnutí stojí též radikální změny v Haškově fyziognomii. Na snímcích z mládí se objevuje obtloustlý jinoch bezvousých lící, zřejmě s hladkou, růžovou pletí. Podle popisu z policejního protokolu víme, že měl kaštanové, zvlněné vlasy. Poněkud infantilní zevnějšek přispěl později k tomu, že jsou mu v kabaretních hrách přisouzeny ženské role. Naprosto odlišný výraz má na fotografiích z anarchistického období a později z války. Tvář je přepadlá, pohublá, v mládí s knírkem pod nosem. Podle svědectví nosil jako mladík dlouhé vlasy a na hlavě měl černou srbskou furažku.
    Tyto proměny vysvětlujeme nikoliv pocitem odpovědnosti, ten byl u Haška vždy problematický, ale tělesnými útrapami. Co všechno asi přestál na svých dobrodružných cestách, co zkusil při své malé "procházce" dějinami! Na fotografii z cesty na frontu nás zaujme neobyčejně vážný, až tragický výraz tváře: ale ani nikdy předtím se autor Švejka do objektivu nesmál. Jeho válečný snímek svědčí o zoufalství a duševním utrpení. Podobně "vážně" a seriózně se Hašek tváří na obrázcích z legionářského Čechoslovanu (zde s lulkou) a po návratu z Moskvy.
    Po návratu do Prahy se Haškova fyziognomie vrací do bohémské podoby. Na posledních snímcích před smrtí je nezdravě otylý, až napuchlý. Ochabnutí svalstva signalizuje onecmocnění vnitřních orgánů. Longen líčí jeho podobu v prosinci 1920 takto: "Prohlédl jsem si Haška při světle, nápadně ztloustl po své útěku z Prahy a na cizí lidi působil asi jako podivín, který se potlouká světem jako tulák. Nohy vězely až po kolena v ohromných plstěných botách, na těle nosil svetr a šosatý černý kabát starého vydání a zimník Haška tísnil, takže jej nemohl dopnout. Obličej nabyl ještě masitějšího a zakulacenějšího tvaru a tučného lesku, jako by namrzl. Pohyby se vyznačovaly línou pomalostí, snad proto, že každé hnutí Haška namáhalo."
    Jamila Hašková si na jarním výletě v roce 1921 povšimla, že se Jaroslav brzy unavil a zadýchal při každé sebemenším námaze, kterou dříve hravě zdolával. Podle ženské logiky to přičítala na vrub zchoulostivění, jež zavinila její sokyně.
    Také na Lipnici jsou dlouhé flámy a zábavy v hospodě vykupovány bolestmi žaludku, bděním a nespavostí. "Dole v lokále vypil Hašek černou kávu s rumem," píše Longen, "a vzápětí vyvstal na jeho tváři hustý pot. Pobíhal po místnosti duse se kašlem a pak vyrazil ze dveří na čerstvý vzduch. - Tak je to s ním pokaždé, když se déle zdrží a přepije se - vypravoval Lexa Invald.- V létě to měl zlé. Nemohl spát ani v pokoji na posteli. Seděl dole v lokále u otevřeného okna a usínal až ke svítání. A nedal si říci. Co jsme se namluvili, aby přestal pít a chodil na procházky. Ano, dokud zde byl sám, tehdy doprovázel Mistra Panušku při malování, ale Šura ho chce držet stále u sebe, snad ze strachu, aby jí neutekl. Ale se Šurou Hašek nerad vychází. Potřebuje stále mužskou společnost, aby se mohl bavit podle svého."
    Žaludeční nevolnost se u něj vyskytuje už dříve. Wilma Warausová, Jarmilina přítelkyně, vzpomíná, že ji Haškovi navštívili v létě 1921 v Davli: - Hašek nevypadal dobře, byl bledý, rozměklý, šaty na něm visely. Po obědě, který byl zvlášť slavnostní a sytý, se mu udělalo nevolno, měl velké bolesti. Zbledl ještě víc a s úzkostí říkal: "Já mám raka." - Čtrnáct dní před tímto výletem trpěl Hašek zimnicí. Šlo o běžné nachlazení, anebo následky nevyléčené malárie, bahenní zimnice, kterou "ulovil" na svých toulkách?
    Všechny narážky na to, aby se léčil, Hašek odmítá. Nechtěl jít k lékaři, aby se dal prohlédnout. Místné lékař Mudr. Novák nepatřil k jeho přátelům, ačkoliv byl dobrým společníkem. Rady a domluvy přátel odbýval Hašek poukazem, že jde o revmatismus z drsného podnebí a žaludeční potíže jsou následkem požívání aspirinu. Švejkova nemoc byla jediná, kterou si byl ochoten přiznat.
    Přitom si nedovedl odříci nic ze svých zálib. Neměl jíst ostrá jídla, ale měl hrozně rád okurky a lák z nich chodil tajně pít k Invaldovům do špíže. Jejich kuchařka Rézinka Špinarová mu musela připravovat jeho oblíbené jídlo, pro které vymyslel název "kočičí tanec". Byl to směs nakrájených vařených brambor, pokrytých opečenými kolečky vuřtů a zalitých rozšlehanými vejci. K tomuto jídlu si natočil pivo a byl spokojený.
    Na Silvestra se vařil pověstný Grog zpustlých námořníků, o kterém se se ve Švejkovi píše, že po jeho napití přeplave člověk jako nic kanál La Manche. Recept na něj se zachoval v pozůstalosti Mistra Panušky: "Půl litru vody dej svařit s 2-3 zrny nového koření, lO zrny hřebíčku, kousek skořice, citronové kůry a šťávu z celého citronu a přidej půl kila cukru. Po svaření přilej tři litry bílého vína a nech přejít varem. Pak přidej litr koňaku a znovu povař, ale dej pozor, aby to neuteklo!! Po postavení na stůl se sundá puklice a páry se zapálí a hned zas se nádoba přikreje. Tím slavnostní obřad vaření grogu končí. A kdo ti řekne, že tam máš dát vanilku, tak mu dej přes držku!"
    I v poměru k vlastnímu zdraví se projevila Haškova lehkomyslnost. Jeho nedbalost vůči sobě samému byla vysvětlována flegmatem a nedostatkem vůle: ale na druhé straně dovedl být odhodlaný a někdy vůči sobě až krutě bezohledný. Jarmila viděla na vlastní oči, že jsa pokousán podezřelým zvířetem, vypálil si Jaroslav ránu sám rozžhaveným železem.
    Veškerá životní energie a vůle se s překvapivou důsledností soustředuje k jedinému bodu- ke psaní. Matematické vlohy, jenž neměl možnost jinak projevit, projevují se v naprosto přesné konstrukci komických gagů a groteskních situací. I to je důkazem jeho výrazného talentu.
    V posledních dnech se už nemůže pohybovat a polehává na drátěné vložce u okna přízemní místnosti. Jindy, když bolesti poleví, vychází na malou procházku kolem svého domku. Okruh jeho dobrodružného, tuláckého údělu se pomalu uzavírá.
    Závan divokého tuláckého pudu si připomněl při návštěvě Zdeňka M. Kuděje, bývalého zálesáka a stopaře americké prérie, na Lipnici. Ale i toto přátelství se po návratu z Ruska zakalilo. Kuděj se znal s Jarmilou a vyčítal Haškovi, že si přivedl s sebou mladé děvče. Hašek odpověděl nezvykle drsně a rigorózně: "Milá 1/1000 nesmrtelného Tarzana! (Kuděj vydával v té době Burroughsův seriál o divém muži z pralesa - Tarzanovi.) Četl jsem psaní, které dostal Sauer. Velice mne překvapilo, že ty, člověk tak pečlivého vychování a slušných mravů, který dal na sobě vždy tak velice záležet, který zná Emersona i Gutha nazpaměť, dopustil se ve svém psaní slov, která vyjímají se velice přirozeně v knize, ale který ve psaní nejsou příliš slušná. Když jsem byl na Ukrajině, nemohl jsem se nikde za vsí vysrat, aby nepřiběhla nějaká svině a nerýpala se v čersvém hovnu, div že mně to hovno přímo nežrala od prdele. Doufám, že jsi příjemně strávil velikonoční svátky a přežil "Boží mír" i slavnost Čs.červeného kříže a že se pokusíš nám oznámit místo a čas schůzky, poněvadž se mně opravdu stýská po tvém inteligentním obličeji starého rváče ze západu." - Pak se staří přátelé usmířili a učinili v Praze několik společných návštěv.
    Když se Kuděj objevil na Lipnici, na rozmíšku se ihned zapomnělo. Zdeněk připomněl Haškovi vůni dálek i dobrodružného putování po Čechách. Tím krutější bylo poznání ubývajících životních sil... V hospodě u Invalda pak u piva a u sklenky dumali o životě bohémů a o světě. Kuděj připomněl, že je na čase, aby pomýšleli na "zadní kolečka". - "Jakápak zadní kolečka, "vybuchl Hašek podrážděně. "My máme všichni o kolečko víc a to nestojí za nic.S takovými názory to nikam nepřivedeš. Pravý bohém nesmí být seriózní, lidé přece nechtějí, abys vypadal jako oni. Čím více se jim podobáš, tím spíše tebou pohrdají. Od tebe se čeká, že budeš jiný než ti, co se topí v moři všednosti a nudy. Ty musíš do jejich života vnést něco nového, neobyčejného. Odpustí ti pak i lehkomyslnost a výstřednosti. Tomu, čemu se říká- blbinky. Jen když z toho kouká nějaká legrace.-Jakápak zadní kolečka, když si nevidíme ani na špičku vlastního nosu."
    A pak začal Hašek chraplavým hlasem tesknou ruskou dumku:
   Pij, pij továrišč, za zdravuju čaru,
   kto znajet, čto budět s námi v peredi?
   Umiraješ, pochoronjat, kak ne byl by v miru,
   tolko toskočka zbudět vo grudi..."

    Z Kudějova vyprávění vyplývá, že Hašek byl vším jiným než povrchním smíškem, že zápasil s těžkými záchvaty melancholie. Chvíle rozjaření, k nimž se dostával s pomocí alkoholu v bujné společnosti, střídal s depresivními náladami. Z této dimenze vyrůstá zvláštní, skeptický ráz jeho humoru. Hašek byl životní i literární ironik se vším všudy, i s jeho propastnými psychickými a filozofickými důsledky.
    V satirickém fejetonu, nazvaném Průvodce po ničem, je parafrázován styl Cestovních průvodců. Pokaždé nám něco radí a přikazují: "Pohleďte sem", "podívejte s támhle", "před námi vidíme" a pod. Ale pak zcela náhodou se octnete na místě, kde je velké Nic. "Nic, co by stálo za vidění, kde na nás nikdo Nic nechce. Na místě "velkého Nic" však leží vagabund s lahví kořalky, a ten nás upozorňuje, že je zde také pěkně."
    Satira Průvodce po ničem je výrazem vidění, který se dobírá k podstatě, jež není uměle přitesáváno a přikrášlováno. Fejeton otevírá cestu k pochopení svébytné estetiky.
    V létě 1922 podniká letní cestu na Pacovsko a Vlašimsko. Tentokrát už nejde pěšky, ale vyjíždí kočárem spolu se svými průvodkyněmi (se Šurou a její ruskou přítelkyní) do Dolních Kralovic. Tato místa navštívili už před válkou se Zdeňkem Matějem Kudějem na divokých toulkách "střední Evropou".
    Z výletu zasílá pozdrav hostinskému Invaldovi: "Mé společnice už ani nemoho plakat, jak jsou unaveny. Táhnu je do Vlašimi. Dnes jsme urazili 37 km. Dostaneme patrně, než přijedem na Lipnici, vši. Počínáme vypadat zpustle. Tvůj Jaroslav Hašek."
    Ještě lapidárněji se vyjadřuje na pohlednici, adresované malíři Josefu Ladovi: "Milý Pepíčku, právě jsem se vrátitl ze záchodu. Tvůj Jaroslav Hašek."
    V listopadu 1922 však na žádný výlet už není ani pomyšlení. Nemocný Hašek dojde sotva několik desítek metrů do Invaldovy hospody. Zřizuje si "domácí krčmu" ve svém stavení pod hradem. Už před polednem běhá posluhovačka po vsi a zve hosty na besedu. Přicházejí bratři Kolářové, učitelé Šikýř, Jakl Mareš, starost Rajdl, hajný Šoula i švec Krupička, bývalý soused Haškův od Invaldů. Hřmotný lesmistr Böhm se zde stavuje i dvakrát denně. Když některý z nich vynechá a společnost se nesejde, posílá domácí pán děvče přímo do hostince, aby se ihned dostavili všichni, kteří tam sedí. A současně nese Rézi šestilitrový džbán na pivo, aby prý hospoda neutrpěla škodu. Někdy přišel i sám hostinský Invald.
    Z několika "zvacích" lístků je patrno, jak náhle osamělý autor Švejka toužil po společnosti přátel.
    "Milý Jakle! Čekám tebe/jako z nebe/sedlák čekal déšť./ Samovar už hučí/ a za všechno ručí/provždy ruský čas,/třeba zlý je svět/přijdi přec jen hned./ Nakonec si zazpíváme/ rýmem na ten čaj:/"Ať žije Bajkajlaj!"/ Tvůj Hašek.- ( Řidícímu Jaklovi z Dolního Města)
    Oldřichu Šikýřovi píše: "Drahý Oldo! Velice mne zamrzelo, že jsi odmítl příjíti ke mně, kde s Panuškou sedíme v domácí krčmě. Chtěl jsem ještě něco zařídit, a proto jsem nepřišel k Tobě, ale beze všeho zlého úmyslu.Proto se tímto omlouvám a prosím Tě, abys hned ke mně přišel, abychom si popovídali. Srdečně zdravím celou tvou rodinu.Jaroslav Hašek." (6.11.1922)
    Nejčastěji povolává na Lipnici malíře Panušku, protože věděl, že Mistr se po léta snaží zachytit Lipnici i hrad pod sněhem. Ustanovil přítele svým meteorologickým poradcem. Ve veršovaném psaní Hašek píše o sněhových bouřích, v nichž "závěje jsou sáhu výše,/ den každý najdou někoho,/ jenž ubírá se zmrzlý, chudák,/z tohoto světa do světa onoho./Mráz je zde strašný, kosti praští, ať hrom hned do mne řádný praští,/když lhu ti procent jenom deset! /vše pod sněhem,čad vesnic zmizel/Kejžlice, Hora už jsou zaváty...."
    Což byla patrně jen "licentia poetika". Když na urgentní výzvu Panuška přijel,sníh mezitím sešel a ojevilo se jako obvykle bláto. Pak ovšem něšlo malovat a bylo možno pouze besedovat v Invaldově hospodě nebo v Haškově domečku.
    21.12.1922, tedy několik dnů před smrtí, posílá Hašek vzkaz vinopalníkovi Bondymu: "Milý Bondy! Jako ondy! Partie hry, mariáš, vždť to znáš! Pan lesmistr, ty a já, v dvanáct se jde do hajá!"
    Zvláště v posledních chvílích svého života se Hašek bál zůstat sám, nechtěl se vzdát svého bývalého bohémského života. Neměl-li u sebe přátele a kumpány, obklopil se nejrůznějšími "sloužícími". Vedle "písaře" Klimenta Štěpánka zaměstnával i "pucfleka" Rérycha, jenž roztápěl kamna a měl na podzim vysušit navlhlé zdi domku. Ve své domácnosti zaměstnával Hašek Terezku Špinarovou, bývalou kuchařku do Invaldů. Najímal si ponocného Kosíka, aby mu za několik štamprlí míchal karty. Dokonce mínil vzít do své režie obecního policajta, pana Františka Štěpánka, prý aby měl v ruce i "bezpečnost obce".
    Lidí kolem sebe si vážil a odměňoval je drobnými dárky a pozornostmi. Běda však, když se někdo vzepřel a chtěl odejít.
    Jednou zapadl do jeho "domácí krčmy" krejčí Pavel, jenž zašel do hospody na sklenku a odtud byl vylákán k Haškům. Seděl jako na trní a když přemlouvání nepomáhalo, namířil na něj Hašek revolver( ve skutečnosti to byl klíč od hradu), který jako obvykle ležel na okenním výklenku, a vykřikl:" Ježíšmarjá, Tondo, nikam nepůjdeš, tady zůstaneš a pít budeš!"
    Ačkoliv se Haškovo zdraví pomalu zhoršovalo, nikdy nepomyslel na nejhorší. Stále mluvil o tom, jak si zaseje květiny na zahrádku a jak si uspořádá život.
    A tehdy uskutečnil svůj poslední výlet. V polovině listopadu měla být v hostinci U Muchů v Dolním Městě martinská posvícenská zábava, tak zvaná "zlatá". Ráno vyprávěl v domku pan lesmistr, kdo všechno že tam půjde. Hašek byl nesmírně rozčilen a rozhodl se, že půjdou také. Nebylo možno mu to vymluvit, neboť slavnosti a zvláště posvícenské zábavy nesmírně ctil a miloval. Lesmistr nabídl bryčku a odpoledne se vydali na cestu. "Haška jsme museli vynést na bryčku," vzpomíná Kliment Štěpánek, "poněvadž byla velká zima, důkladně jsme ho zabalili. Když jsme přijeli do Dolního Města k zadní hospodě, poručil Hašek kočímu, aby zastavil. Pokoušel se vstát a jak tam stál na bryčce, začal dělat svou malou potřebu. Diváků bylo dost a také skupina dívek, která spěchaly na zábavu. Když děvčata uviděla Haškovu výstřenost, dala se na útěk. Hašek měl z toho jen švandu a volal za děvčaty:-To koukáte, holky, co?- Zdraví mu však nedovolilo zúčastnit se posvícenského veselí v plné míře. Hrál celou noc se známým karty, ale dobrá nálada ho neopustila. Z posvícení jsme přijeli až v pět hodin ráno. Uložili jsme Haška na lůžko a museli jsme rychle zatopit v kamnech, aby se trochu zahřál."
    Štěpánkova vzpomínka byla otištěna v Lidových novinách roku 1927. Epizoda, v níž se jeví i drsný rub Haškovy nemoci, z ní byla vypuštěna.
    Nikdo, ani Hašek netušil, že je to jeho výlet poslední.Později už téměř nevychází, jen na pár kroků kolem domu. Na vánoce napsadla spousta sněhu. Haškovi se trochu ulevilo. Vzpomínal, jak se Šurou v Rusku sáňkovali. O druhém vánočním svátku poslal Klimenta Štěpánka do Humpolce, aby koupil sáňky, že budou jedit jako "za starých časů". Dokonce začal prohazovat cestičky ve sněhu. Obul si k tomu své "pimy", filcové boty, které si přivezl z Ruska.
    Po svátcích se mu náhle přitížilo. Teprve tehdy svoli, aby ho prohládl lékař.Ale to ještě musel Mudr. Novák přijít jakoby na náhodnou návštěvu. Hašek se houževnatě brání myšlence, že by měl ulehnout.
    Na Silvestra sníh roztál. Hašek stále doufal, že oslaví poslední den v roce. Diktoval vleže ještě celé dopoledne, odpoledne dokonce vsedě, ale stále nemá stání. Stále přechází z pokoje do kuchyně, aby kontroloval přípravy na hostinu. Každou chvilku letí služka do hostince pro nějakou drobnost. Ale večer se nevydařil, bylo vidět, že Hašek těžce dýchá. Už nemůže ani mluvit, ale omlouvá se, že na Tři krále už bude lépe. Pak teprve vystrojí řádnou oslavu.
    Na Nový rok už bylo zle. Přátelé a návštěvníci, kteří přicházeli popřát, brzy odcházejí, aby ho neunavili. Všechno, co snědl, tak zvrátil. Švec Krupička, který ho navštívil, viděl na stolku jen mléko. "Hrom do krávy uhoď, která první začla dojit," prohodil Hašek těžce, nutě se do úsměvu.
    Druhého ledna nastala krize. Hašek už nesnesl kolem sebe nikoho jiného kromě Šury. Byl okamžitě přivolán lékař. Nemocný značně zeslábl. Mudr. Novák doporučil, aby mu dávali med a kaši z výživné dětské moučky, pro kterou se ihned rozjel Štěpánek k mlynáři Kolářovi. Ale pacient nemohl pozřít již ani sousto.
    Nadešla osudná noc. Haškův stav se blíží agonii, za dveřmi přechází lékař, Šura pláče. Na lavici u kamen sedí zaraženě mladičký "písař". Nemocný chroptí, dýchá čím dál tím namáhavěji. Lékař doporučil, aby uvědomili příbuzné.
    Pacient se střídavě probouzí a střídavě upadá do bezvědomí. Ve chvílí, kdy nabývá vědomí, pláče. V noci se mu ulevilo a požádal o doušek koňaku. Podali mu sklenici s mlékem. "Vy mě ale šidíte," řekl vyčítavě. V hospodských anekdotách se traduje, že prý se Hašek na smrtelném loži choval rozverně, že si pochvaloval, když mu dávali klystýr a vtipkoval jako Švejk. Jsou to nechutné smyšlenky.
    K ránu se chrčivý dech nemocného zastavil.
    Mudr. Novák uvedl v protokolu:-Léčil jsem Jaroslava Haška asi čtři neděle před smrtí. Den před jeho smrtí jsem byl volán k Haškovi v 11 hodin dopoledne a shledal jsem, že srdce vypovídá službu. Byl jsem u něho ten den několikrát a setrval jsem tam celou noc. Hašek ležel, v noci vstal a chtěl psát poslední vůli. Sedal si ke stolu a bral pero do ruky. Já však vida, že by těžce psal, řekl jsem, že to napíši. On mi sám diktoval a podle toho jsem psal poslední vůli, přičemž byly přítomny též Terezie Špinarová a Marie Vlčková. Pak jsem poslední vůli přečetl, Jaroslav Hašek ještě sám ji přečetl a opravil dvě chyby. Totiž při slově "pracích" přeškrtl "ch" a při slově "Lvově" udělal místo háčku čárku. Nato poslední vůli podepsal a já i ony dvě ženy jsme ji podepsali jako svědci. Jaroslav Hašek byl při tom střízlivý a úplně při smyslech. V pět hodin ráno jsem šel domů a budil jsem starostu Rajdla. Když jsem přišel opět asi v osm hodin ráno k Haškovi, byl tento již v bezvědomí a přítomný starosta přede mnou poslední vůli podepsal.- Na úmrtním listě, podepsaném Mudr. Novákem, je uvedeno: "Pneumonia, lat.paralysis cordis." Příčinou smrti bylo ochrnutí srdce. Zápal plic dostal Hašek podle slov lékaře od delšího ležení, nikoliv od nastuzení, když o vánocích shraboval sníh před domkem."
    Na velkém pracovní stole v dolejší místnosti zůstala ležet modrá úřední obálka s natištěnou hlavičkou: Jaroslav Hašek, spisovatel, Lipnice nad Sázavou. Nadepsána byla adresa: Pan Oldřich Šikýř, Lipnice. Na rubu této obláky jsou Haškovou rukou načrtnuty tužkou dva koncepty. První je adresován Okresnímu školnímu výboru: "Při prohlídce konané dne 28. prosince u p.okres.lékaře Mudr. Ressla v Ledči uznal tento kombinované choroby srdce, nervů a plic, stejně jak můj ošetřující lékař Mudr. L. Novák moji neschopnost k vykonávání úřadu aspoň po tři měsíce a radí oba neodkladný pobyt v teplém klimatu, což v zájmu zdraví musím vykonati."
    Druhý koncept je určen pro Okresní politickou správu v Ledči: "Podepsaný žádám slušně o lask. vydání potřebných pasů k pobytu ve Španělsku (Barcelona, Calle Rosellos) za příčinou zlepšení zdravotního stavu na důtkl. radu ošetřujícího lékaře Mudr. Nováka a Mudr. Ressla, okresního lékaře. Míním bydleti u svého švagra A. Bejčka v Barceloně, takže ošetření domácí i lékařské bych měl přiměřené, a doufám, že mírné klima dovolí, abych se před uplynutím tří měsíců pozdraven vrátil... Doufám, že okr.pol. správa nebude se stavět v cestu brzkému vyřízení mé žádosti, abych co nejdříve mohl odejeti z drsného, pro mne zhoubného podnebí."
    Šlo o instinktivní únik, o poslední tulácký záchvěv před smrtí? Hašek však žádného švagra v Barceloně neměl. Nebo jde o další z Haškových pověstných mystifikací?
    Kliment Štěpánek tvrdí, že tak namáhavé cesty do Ledče by Hašek tehdy nebyl schopen. Nezbývá než soudit, že zmíněné koncepty byly určeny pro někoho jiného, snad pro Oldřicha Šikýře.
    Longenovi ovšem Hašek potvrdil, že se chystá psát hru se španělským námětem, podle klasické předlohy, kterou prý mu poslal jeho známý z Barcelony. Hrdinou kusu měl být žebravý mnich, vyzvídající ve službách církve. Inkvizicí byl naoko mučen, aby se od něj odvrátilo podezření. K sepsání dramatu, jež snad mohlo odhalit záhadu obou náčrtů už nedošlo.
    Pud tažných ptáků, jímž se Hašek řídil a jímž usměrňoval celý svůj podivuhodně rozeklaný běh života, tentotrát selhal. Návštěva v Dolním městě byla jeho výletem posledním.
    Také Švejk zůstal nedopsán, nedokončen, téměř uprostřed věty. Snad by Hašek dokončil své dílo, kdyby více dbal o své zdraví, kdyby změnil svůj život a přestal tolik pít. Jenže pak by to nebyl Hašek a nebyl by to ani Švejk. Na posledních stránkách Haškova diktátu čteme tato slova: "Ty jsi se nijak nezměnil," řekl jednoroční dobrovolník Marek. "Nezměnil," odpověděl Švejk, "já na to neměl čas."
    A příběh se odvíjí znova, od počátku.