Domek č.185


    Dalším hmatatelným pozůstatkem po mrtvém humoristovi je malý domek, krčící se při cestě pod hradem Lipnicí. Žila v něm dlouho Haškova ruská družka Alexandra Gavrilovna Lvova, které se říkalo Šura. Hašek o ní rozšířil fámu, že byla v Rusku kněžnou a že ji sám zachránil před bolševiky. Na úředních listinách ji dokonce označoval titulem "kněžna" Alexandra Lvova.
    Skutečnost byla ovšem jiná. Alexandra se narodila v rodině vesnického ševce v obci Peťakovo v Birském újezdu. Otec všechno pravidelně propíjel a děti zůstávaly bez obživy. Při sčítání lidu přišel do rodiny úředník, písař vinných sklepů Malojaroslavcev. Šurička se mu zalíbila a přijal děcko za své. V sedmnácti začala pracovat v Ufě v tiskárně obchodníka Jackeviče. Nejprve pobíhala po městě jako poslíček, pak se stala nakladačkou a litografickou tiskařkou. Bylo jí jedenadvacet, když došlo k revoluci a podnik zabralo politické oddělení páté sibiřské armády. Správcem se stal tehdy šestatřicetiletý Čech. Postával u jejího stroje a Šura ho pozvala do rodiny. Když se armáda přesunovala do Belebeje i s polní tiskárnou, komisař onemocněl tyfem a Šura ho ošetřovala. Nikdy jí to nezapomněl. Pak ho následovala na cestě z Ufy do Irkutska a v Jekatěrinburku se vzali. Odhodlaně s ním odjela i do neznámé země, do Československa.
    Z toho, co potom prožívala, skoro nic nechápala. Neuměla česky, četla i rusky velmi špatně. Haškovy práce a Osudy dobrého vojáka Švejka znala jen z vyprávění. Nemohla pochopit, proč se její druh po návratu do vlasti náhle změnil. Na Sibiři se nedotkl alkoholu! Když mu Šuřina matka nabídla jednou stupečku vodky, prudce ji odmrštil. Nyní začal zase popíjet a flámovat se svými kamarády. Alexandra byla překvapena, jak se s ní v Jekatěrinburku mohl oženit, když se ukázalo,že doma měl syna a ženu, se kterou nebyl rozveden?
    Kultivovanější žena by byla tak kontrastními imperativy mužovy povahy rozvrácena, zdrcena. Ne tak Šura, prosté děvče z tatarské vesnice. Její bytost se řídila citovými, elementárními instinkty. Snad právě proto měla to, co Hašek, jenž vše rozbíjel a znejisťoval, nejvíce postrádal: pudovou ženskou příchylnost a vytrvalost. Svou roli tu možná sehrálo i pověstné "východní" flegma. Šuřina netečnost a trpnost se v jejím novém postavení proměnila v nutnost: její druh byl v cizím a neznámém prostředí jedinou oporou.
    Vzájemné soužití nebylo ovšem ani lehké, ani harmonické. Šura zprvu Haškovy pijácké "výlety" tolerovala a snášela, když se vracel opilý a bylo mu zle. Domnívala se, že jde o občasné záchvaty a pijáckou "chandru". Po čase si všimla, že to jde "do peněz" a začala Haška po hospodách hledat. Doprovázel ji Haškův "nakladatel" Franta Sauer, nebo mladičký básník a "sekretář" Ivan Suk, když oba kumpáni šli někam do Prahy "za penězma". Šura s doprovodem bloudila po pražských kavárnách a vinárnách a měla-li štěstí, natrefila Haška v nějakém lokále. Sedávala pak trpně po jeho boku, usmívala se výkřikům a hádkám rozčilených hostí a čekala na okamžik, až bude její druh "zábavou" unaven a vyslechne pobídku, aby se šlo domů.
    Prostá ruská dívka nemohla Haškovi nic dát, ničím ho obohatit, nemohla se stát literární důvěrnicí, nemohla být zábranou v jeho výstředním životě. A to rozhodovalo. Instinktivně vystihla největší nebezpečí: společnost kumpánů a neustálé pití. Kdyby Hašek propadl alkoholu, přineslo by to záhubou oběma. Byla mu proto nablízku vždy, kdy toho potřeboval. Svým ženským instinktem vycítila na dně jeho bytosti bezbranné dítě, jež sice dovedlo být i vrtošivé a kruté, ale které ve skutečnosti bylo bezelstné a slabé. Vytušila, že Hašek nemá a nebude mít sílu ji opustit. Jeho organismus, zesláblý pitím a ponocováním, unavený dobrodružným "výletem do dějin", jak žertem nazýval svou sibiřskou anabázi, snesl už jen pudovou příchylnost ruského děvčete.
    S ženskou žárlivostí Alexandra poznala, že její druh vzpomíná na minulost a navázuje styky s první ženou Jarmilou. Aby odvrátili její pozornost, nazývali ji se Sauerem "tetičkou". Nakonec se vše prozradilo a chudák Franta, který se stal prostředníkem a poslíčkem stárnoucích manželských "milenců", stal se hromosvodem výčitek a nářků. Šura vycítila pohrdání své předchůdkyně. Záviděla "tetičce", že je vzdělaná a že rozumí literatuře. Žárlila však zbytečně. Jarmila sice jako první poznala Haškův talent a ocenila jej. Chtěla se obětovat a stát se jeho literární důvěrnicí. Právě to však vedlo k rozpadu jejich krátkého manželství. Je-li někdo zcela pohlcen tvůrčím záměrem, podřizuje mu veškerou energii i mysl. Instiktivně se brání příliš náročnému vztahu, který by jej zničil a rozvrátil.
    Šura na rozdíl od Jarmily měla jednu přednost: nechtěla Haška změnit ani převychovat. Věděla, že ho musí brát takového, jakým byl: buď s ním vydržet, nebo odejít. Jen žádné výčitky, napomínání, žádosti o peníze a starat se, co s ním bude.
    Duševní prostota ruského děvčete byla balzámem na Haškovu duši, rozjitřenou nenávistí a nepochopením. Konečně měl nablízku někoho, kdo od něj nic nechtěl, nesnažil se ho převychovat nebo polepšit. To ho osvobozovalo a uvolňovalo. Také dříve měl kamarády, kteří ho nepřevyšovali, kteří se chutě podíleli na šaškovských kouscích a poddávali se výstředním nápadům. Proto snesl i tak prostou a nenáročnou bytost, jakou byla Šura, sirotek z tatarské vesnice.
    Po onom tříkrálovém pohřbu domek pod hradem nakrátko utichl, po čase však znovu oživl a rozezvučel se v nebývalé míře. Kluci, kteří zvědavě nakukovali dovnitř, viděli "Haškovu Rusku" jak věčně sedí na kanapi a kouří. V létě pak na verandě pletla a přitom vyhrávala na gramofon. Její zpočátku napjatá finanční situace se postupem doby zlepšila. Mohl za to opět podivný Haškův "vynález", ten dobrý voják Švejk.
    Už za autorova života docházely na lipnici slušné částky, ale pan spisovatel nedovedl peníze udržet a zanechal spoustu dluhů.(Díky benevolenci soudních úředníků byly svršky odhadnuty na 400 korun. Konstatováno též, že Haškovy spisy jsou zcela vázány na historickou situaci a po čase pozbydou platnosti.) Podle poslední vůle byla Šura jmenována univerzální dědičkou, ale advokát Jarmily Haškové platnost závěti pozastavil. Nakladatel Synek proto okamžitě přestal vyplácet dividendy. Věřitelé se slétali jako vosy a zvláště někteří vymáhali své částky vehementně. Truhlář si dokonce odvezl svou modřínovou ložnici, která byla dosud složena v horní místnosti.( Do konce života spal Hašek na kovové "drátěnce".) Bylo nutno zaplatit dluh u restauratéra Invalda, mzdu písaři Štěpánkovi a služce Terezce Šponarové. Na přímluvu starosty Josefa Rajdla si Šura vypůjčila ve spořitelně 10 000 korun jako hypotéku na domek.
    Z neutěšené situace ji vysvobodil Haškův Švejk. Brzy po smrti autora získal obrovský ohlas u nás i ve světě. Po skončení dědického řízení(Šura dostala 9 šestnáctin, Haškův synek 7 šestnáctin) ze sebe mladá vdova setřásla všechny starosti.Spodní část domku pronajala krejčovskému závodu a pobývala nahoře, kde pořádala čajové a hudební dýchánky. Zajímali ji mladí muži, vždyť byla velmi mladá a chtěla žít. Pořádala čajové dýchánky, na které chodily nejvíce Rusky z okolí. Nejčastějším jejím hostem byla Uška, totiž Anna Sergejevna Ponomarevová, žena lesníka Jarky Koláře z nedalekého Kochánova. V létě k ní přijížděla jiná Ruska, manželka výrobce pian Brože, kterou si jako mnoho legionářů přivezl z anabáze. S ní se Šura stýkala již za Haškova života, jak svědčí snímek odpolední společnosti v orlovské hájovně u lesmistra Vacka. (Na témže snímku je jakýsi pan Barchánek, který Haškovi nabízel tehdy nepostradatelnou novinku-psací stroj.)
    Uvolněná zábava a nevázaný život v domku č.185 vzbudily nelibost místních žen. Po jedné místní tancovačce si na ni místní panímámy počkaly na záchodě, natřely ji dehtem a posypaly drobným peřím. Obrany paní Šury ovlivnil energický Mudr. Zaplatil, ruský emigrant, jenž se s Haškovými seznámil už na parníku při návratu do Československa. Medik Zaplatil se mladé vdově věnoval, neboť za její peníze dostudoval (bydlel v Praze u nakladatele Synka). Nakonec se usadil jako praktický lékař v Holešovicích a Haškovu vdovu si vzal. Po jistém čase změnil jméno na Věrný a přesídlil do Roztok. ( Za nacistické okupace se k Šuře nepěkně zachoval. Dividendy přestaly, neboť Haškův román byl nacisty zakázán, a Šura onemocněla duševní poruchou. Pan doktor Věrný ji vystěvoval z vily do zahradního altánu, kde trpěla samotou a chladem. Po válce Věrný emigroval a bezmocná Šura se dostala do "péče" různých ošetřovatelů. I její osud značně ovlivnil Dobrý voják Švejk.
    Domek č.185 měl už za Haškova života významnou roli. Po létech napětí a dobrodružných cest, po neblahé "procházce do dějin", se Hašek chtěl usadit, získat konečně domov a klid k duševní práci. Mluvil o tom, že si z hořejší místnosti vybuduje pracovnu, kde bude psát a občas že vyjde a pohovoří se sousedy. Dole si Šura založí malé hospodářství a budou na stará kolena konečně slušně žít.
    Nezřídka si tulák po neklidném životě uchovává na dně své duše křehký sen o domově. Lidé spokojení a blahobytní v tom mohou vidět přílišné rozcitlivění, sentimentální idylu. Ale takový sen bývá i výsledkem trpké životní zkušenosti.
    Proč Hašek opustil pražské žižkovské prostředí, na které si po návratu z Ruska opět zvykl? Už delší dobu byla finanční situace nakladatelství Sauer, Hašek a spol. neudržitelná. Tiskárna naléhala na dodání textu, vydávání sešitů vázlo. Pomýšlelo se na to, že Hašek by mněl jít někam na venkov, kde by měl klid a kde by se zbavil i stálého rozčilování. Hledá si "letní byt" nejprve na Ondřejovsku, pak, v květnu 1921, má zajištěn pobyt kdesi na Mělnicku. Chybějí však peníze na cestu.
    Jeho osobní situace se neúnosně komplikovala. Obnovil citové pouto k paní Jarmile, snad doufal, že mu existenčně pomůže. Napětí mezi jeho oběma právoplatnými ženami však vzrůstá.Chytrácky mhouře oči prohlašoval k Sauerovi:"Mám dvě ženy a obě klamu." ( Obvinění z bigamie se naštětí vyhnul. Československá republika dosud neuznala Svaz sovětských republik de jure a sňatek v Krasnojarsku proto nebyl uznáván za právoplatný.)
    O Haškových potížích vykládá Sauer v hospodě U Jelínků v Charvátově ulici. Má-li být jeho tak skvěle započaté dílo dokončeno, nutno "toho klacka" dostat někam ven, do zdravějšího a hlavně klidnějšího ovzduší. Dobrák Panuška hned rozhodl, že vezme Haška s sebou na Lipnici. "Tohle místo je pro Haška jako stvořené, znám to tam dokonale. Každý rok tam jezdím v létě a když je sníh i v zimě." A dodával potěšeně: "Já budu malovat, on si může někde v lesíku klidně psát. Nikdo ho nebude rušit. Budeme jeden druhému dodávat chuť k práci."
    O datu odjezdu rozhodla náhoda, jako ostatně o všem v Haškově životě. Podle jedné anekdoty šel humorista se džbánem pro pivo, džbán prý zůstal v hospodě a Hašek odjel na Lipnici. Ve skutečnosti to bylo asi složitější. Spiklenci vystihli okamžik, kdy Šura odešla na nákup. Pak táhli ze Žižkova dolů do Prahy, kde u Jelínků zastihli Panušku, připraveného na cestu. Hašek se nabídl, že mu pomůže s malířským náčiním. Slovo dalo slovo a na nádraží odjížděli společně.
    Do Světlé nad Sázavou přijeli týž den, 25. srpna 1921. Když zaklepali na dveře hostince U české koruny, byla už téměř noc. Ten den panovalo značné vedro, z polí se sváželo obilí. Od železniční stanice z Okrouhlic na Lipnici je to pešky sotva dvě hodinky, ale na cestě je pěkná řádka zastávek a Hašek neustále připomínal: "Člověk míní,ale hospoda mění." Když zavírali v hospodě v Radostovicích, rozhodl Panuška, že se ještě zastaví u mlynáře Koláře z Malého mlýnku. Na Lipnici přišli už řádně zmoženi.
    Hostinský Alexandr Invald uvítal nejprve malíře, pro něhož byl v prvním patře připraven pokojík. Druhého pána neznal. Na spisovatele však nevypadal. Oblečen byl dosti nuzně a k údivu všech neměl vůbec žádné zavazadlo. "Vyspí se u mne nahoře a zítra mu připravíš vedlejší pokoj," přerušil dobrácký Mistr Invaldovy rozpaky.
    Klidné horácké městečko se Haškovi zalíbilo."Bydlím ted přímo v hospodě, nic lepšího mne nemohlo potkat," říkal spokojeně. Panuška se za něj zaručil na útratu do pěti set korun, vystavili o tom dokonce písemný doklad, tak zvanou "kuratelu". Jedlo se a pilo vesele. Oba přátelé chodili spolu po okolí, Panuška tu maloval, Hašek pomáhal se stojany a plátny, vyprávěli si.
    Nejraději spolu pobývali na hradě, neboť oba měli zálibu v bizarnostech a ve starém romantickém prostředí. Tehdejší správce lesmistr Böhm jim zapůjčil klíče od hradu, takže sem mohli zajít, kdykoliv se jim zachtělo. Z ochozů hradu je pěkná vyhlídka na zalesněné Posázaví i na zvlněnou Českomoravskou vysočinu. Krajinář Vysočiny Panuška byl ve svém živlu, snažil se zachytit překrásný výhled do krajiny na všechny strany s různými valéry. Potom si udělali na nádvoří ohníček a pekli vuřty, zpívajíce přitom staré rakouské vojenské písničky.
    Brzy po svém příjezdu zasvětil Hašek hrad pijáckou slavností. Zúčastnil se jí též učitel Oldřich Šikýř, lipnický bohém, který se rozparádil a pak někde v přítmí usnul. Mezitím se hrad zamkl a šlo se k Invaldovům. Zanedlouho lidé přiběhli, že na hradě straší. Jakási postava běhá po hradbách a hrozně naříká a skučí. Hašek mínil, že je to asi nějaký dezertér z rakouské armády. Poslali pro lesmistra a ten vzal pušku. Jakmile se zjevení ukázalo, vyzýval Hašek Böhma, aby vystřelil, tím že strašidlo vysvobodí. Nešťastný učitel kvílel a když ho vysvobodili, chvěl se zimou a do řeči mu nebylo.
    O této události referoval Hašek svému spolunakladateli Frantovi Sauerovi: "Můžeš-li, moje potěšení, přijeď sem na nějaký den. Je mně zde strašně smutno. Bavím se, jak mohu. V pondělí uspořádal jsem na hradě ohromnou rytířskou slavnost, kde se tak strašně vožrali, že spadl z mostu hradního jeden učitel z Dolního Města a zlámal si vaz. Teď právě byla jeho vdova u mne a chce, abych jí nějak uhradil útraty s pohřbem. Dal jsem jí jeden exemplář Švejka, abych zmírnil její bol a žal."
    Lipnický hrad patří k nejstarším historickým památkám v Posázaví. Původně byl v majetku Čeňka z Vartenberka a probíhalo zde první vysvěcení husitských kněží. Pak přešel do majetku rodu Trčků a v poslední době se stali majiteli panství potomci pobělohorského generála Trautmansdorfa.
    Hašek nejraději pobýval v hradním "mázhauzu", což byla místnost v přízemí, kde se kdysi posilovala hradní čeleď. V jedné povídce, psané už na Lipnici, zachytil tehdejší nostalgickou náladu: "V zachovalé dal dalece části hradu, totiž kde zdi jsou ještě pohromadě,takže se zachovala dosud klenba v prvním poschodí, je mázhaus...Zde píši v naprostém klidu nějaké věci. Místní lesmistr mně dal klíče od hradu, podzimní vichry dují nad krajem, že myslím každou chvíli, že mne to i s hradem odnese k Německému Brodu. Pomalu padá ze zdiva na hradě kamení, stěny se drolí, dole v podhradí pasou se kozy..."
    Hašek se živě zajímal i o tuto historickou památku, brojil proti tomu, že je hrad neustále rozkopáván dobrodruhy, kteří zde hledali zakopaný poklad. Pomáhal tehdejšímu kastelánu Mendlovi sbírat historické kachle.
    Prvé tři týdny, jež strávili s malířem Panuškou sami, patřily k nejšťastnějším obdobím Haškova života. Ale nebyl by to on, aby nepokoušel osud a nesnažil se oklamat sám sebe. Po jednom vydařeném flámu si v lítostivé náladě vzpomněl na Šurinku, kterou zanechal v Praze samotnou. Hned o půnoci si sedl a napsal adresu s výzvou, aby přijela. Pošta byla hned naproti, v patře Invaldovy hospody. Ráno Hašek dlouho vyspával. Když si vše rozmyslel, bušil na dveře pošty, ale bylo pozdě. Dopis již odešel.
    Zanedlouho přijela Šura v doprovodu Haškova "nakladatele" Sauera. Bylo po klidu. Sauer přijel s úmyslem, aby z autora vymámil další pokračování Švejka a uklidnil tak pana Neuberta, majitele tiskárny. Ale jeho prosby a naléhání se ukázaly marné. Z radosti nad setkáním se staří kamarádi vydávají na pouť po okolních hospůdkách, začínají v Lipnici a Dolním Městě, navštěvují posvícenskou zábavu v Radostovicích, ale ze psaní nebylo nic. Tu dostal lesmistr Böhm zvláštní nápad: "Zavřeme Haška do jedné z místností na "zámku", necháme mu tam lahev koňaku, ke dveřím postavím hajného s flintou a neotevřeme, dokud nám vyžádané aršíky neodevzdá." Ale tomuhle vtipu Hašek nerozumí. Lahev koňaku klidně vypije, ale nenapíše ani řádku. Nešťastný Sauer se vrací do Prahy unaven příšernými flámy, ovšem bez vytouženého pokračování. Hašek slíbí, že pošle, až bude mít "pracovní náladu." Po této návštěvě nastalo rozladění.
    Se vzrůstající prací na Švejkovi se trhají pouta s bohémskými přáteli. Jakoby si autor teprve nyní uvědomil, co je to "skutečná" literatura, která se nepíše jen na chvilku a pro peníze. Namísto nezávazné improvizace a humoristického "řemesla" je tu - dílo. Ačkoliv si to navenek nepřipouštěl, podvědomě cítil odpovědnost. Práci na Švejkovi neustále oddaloval a dával přednost kratším humoreskám. Jak hrubě se mýlili všichni, kteří prohlásili Švejka za "opilý žvást"!
    Naděje na podnikání se zhroutily. Sauer se octl v zajetí věřitelů a nepomohlo ani to, že nechal přepsat firmu na svého bratra Antonína. Vzhledem k Haškově ležérnosti a honbě za "kolportéry" uvízlo vydání dalších sešitů na mělčině.
    Už v Praze Šura vyčítala Sauerovi, že nedává společníkovi co mu náleží. I na Lipnici mu malíř Panuška dobrácky domlouval, aby nenechával Haška bez peněz. Také Šura si přisadila, podezřívala Sauera, že pašuje z Prahy dopisy od "tetičky". Kliment Štěpánek rovněž připomněl jende "hřích" Haškova společníka. Pod záminkou, že zemřela sestra Betty, vylákal prý Sauer od nakladatele Synka 1000 korun za zbytek sešitů se Švejkem. Když se o tom Hašek dozvěděl, byl nemile překvapen. Ztráta důvěry uspíšila rozpad společného podniku a po vzájemné dohodě předali Švejka do rukou nakladatele Adolfa Synka.
    Tu se náhle karta obrátila. Zvýšil se zájem o Švejka, náklad rapidně stoupl. Následujícího roku vychází první díl už v pěti vydáních, druhý díl ve čtyřech. Třetí díl, který vznikl na jaře 1922, vyšel ještě téhož roku ve dvou vydáních.
    To všechno pociťoval bývalý "nakladatel" Franta Sauer velmi trpce. Urputně však splácel dluhy, aby mu nikdo nemohl vyčíst, že ho okradl. Píše o tom malíř Josef Lada: "V roce 1921 mne navštívil Hašek v mém bytě a žádal, abych nakreslil pro sešitové vydání Osudů dobrého vojáka Švejka obálku. Dal jsem se do práce. Figuru Švejka jsem nevytvořil podle určité své představy, nýbrž podle návodu Jaroslava Haška, jak ji líčil ve svém popisu. Namaloval jsem postavu Švejka, jak si zapaluje dýmku uprostřed letících granátů a kulí, vybuchujících šrapnelů. Dobromyslný obličej, klidný výraz, z něhož je patrno, že má "za ušima", ale dle potřeby dovede dělat hloupého. Tuto obálku jsem přinesl ve sjednaný den do vinárny U Mohelských v Křemencově ulici. Oběma nakladatelům se kresba moc líbila. Po delším uvažování mi Hašek slíbil honorář 200 korun. Sauerovi se to zdálo málo a zvýšil na 500. Po delší pomlce Hašek ukončil debatu rázným bouchnutím do stolu a rozhodl, že dostanu 1000 korun. Místo peněz jsem musel za oba zaplatit útratu.- Obálka byla vytištěna, ale honorář nikde. Také jsem s ním moc nepočítal. Když už jsem na něj zapomněl, přišel učedník od Sauera, který měl jakýsi obchod s prádlem, donesl mi pár kousků spodního prádla a ponožky se vzkazem, že pan šéf se dává poroučet a posílá honorářn za obálku, že to nemohl poslat dříve, poněvadž udělal bankrot."
    Švejk zasáhl i do života "žižkovského peripatetika", pověstného bohéma, anarchisty a pašeráka cukerínu Franty Sauera.
    Před vánocemi roku 1921 se objevil na Lipnici další z legendárních Haškových přátel, Emil Artur Longen. Bylo to setkání dvou rozhněvaných "milenců". Když Sauer přinesl zprávu, že Longen uvedl v Revoluční scéně v Adrii dramatizaci Švejka s velkým kasovním úspěchem, ale bez svolení autora, Hašek se dožral. Sedl a napsal Longenovi dopis, z něhož lze vyčíst vzámené napětí i touha po setkání: "Milý kamaráde! Z některých novin ze dne 1. listopadu 1921 dověděl jsem se, že 2.t.m. byla premiéra J.Hašek Dobrý voják ve světové válce, což mně potvrdil i kamarád Sauer, který byl na představení v Adrii. Pochválil scénování a ujistil mne, že věc je velice dobře vypravena a že sis dal záležet, aby skutečně vše, od nejmenších dialogů, odpovídalo textu.
    Pokud se však pamatuji, mezi námi nebylo již od měsíce prosince nijakých styků a naše nahodilé setkání v Unionce o něco později skončilo náramně pitomým výrazem nás obou, kterým jsme patrně chtěli dát najevo, že se neznáme.Tím více jsem byl překvapen, že se najednou ke mně hlásíš a dílo, o kterém jsem tenkrát ani nevěděl, že napíši, uvádíš na scénu.
    Pamatuji se velice dobře, že jsem Ti slíbil a podepsal, přijav 300 Kč zálohy, že něco pro vás napíš, což také udělám. Ale uznáš, že Švejka jsem pro vás nepsal a že vy vypravujete Švejka bez mého vědomí. Ani ses mne nezeptal, vysral jsi se na mne.- Odpouštím ti to! Za těchto podmínek, které jsou tvrdé a neúprosné:
    1. Oněch 300 Kč se škrtne a vrátíš mně obratem stvrzenku. To je pokuta za to, že jsi se neptal mne o svolení.
    2. Pošleš mně okamžitě větší obnos jako zálohu (poněvadž jsi už dával Fr. Sauerovi zálohu) telegraficky na adresu Jaroslav Hašek, spisovatel, Lipnice u Světlé n. Sázavou.
    3. Obnos peněžní, který mně pošleš (nemysli si snad jenom 500 Kč!), jest zálohou na denní příjem z každého představení, který jsi se Sauerem vyjednal v obnosu 10 Kč.
    4. Stvrzenka na zaslání mně zálohy dle uvedeným podmínek jset zároveň v Tvých rukou mým svolením k provozování hry.
    Jinak to, nebudu-li mít peníze okamžitě do úterka 8.listopadu 1921, zakáži.- Víš, že jsem svině! Tvůj Jaroslav Hašek Nazdar Xeno! Šura vás dává pozdravovat a vzpomíná na rybí polévku."

    Při štědrovečerní návštěvě u Longena v prosinci 1920 Hašek Longenovi slíbil, že napíše něco pro Revoluční scénu. V nouzi a nejistotě přijal zřejmě i menší zálohu. Když vyšel první díl Švejka, ujal se Longen dramatizace a rozhodl se uvést Švejka na scénu. Chtěl nejprve inscenovat hru v přírodním divadle v Šárce s Vlastou Burianem v titulní roli, ale když mu tento komik odešel do kabaretu Lucerna, uvedl dramatizaci v Adrii s Karlem Nollem. Hrálo se to tři večery na pokračování. Hašek měl proti této rozvláčnosti námitky:" To je rozumné, že ty epochy zarazíte, vždyť to bude román jako Ottův naučný slovník."
    Na Lipnici si chtěl Longen odpočinout od vražedného tempa pražského divadelního života. Myslel také na to, jak si Haška usmíří. Nedovolí-li autor hrát Švejka, chtěl od něj náhradou alespoň kratší aktovky pro novoroční program.
    Pochopitelně dopadlo vše jinak. Oba přátelé si připomněli dobu grandiózních pražských flámů a nočních alotrií, i společná vystoupení v kabaretu. Neustálou žízeň obou kumpánů i jejich sklon k výstřednostem tlumila přítomnost obou žen, Šury i Xeny Longenové.
    Pro stálé zaneprázdnění se podařilo sepsat pouze dvě aktovky. Hra Ministr a jeho dítě byla satirou na tehdejší spor cestovatele A.V. Friče s ministrem zahraničí Benešem.( Frič chtěl být konzulem v Jižní Americe a Beneš jeho jmenování z politických důvodů odmítal.) Cenzura kus ještě před uvedením zakázala a Hašek proti tomu protestoval dopisem na ministerstvo zahraničí. Náhradou za pokaženou premiéru měla být hra Z Prahy do Bratislavy za 365 dní, v níž jde o námět Kischův. Parníček Lanna má být dopraven do Bratislavy, ale nikoliv po souši, nýbrž po vodě. Tím vzniká zápletka plná zákrutů a nedorozumění.( Obě hry jsou dnes přiřčeny jiným autorům. Hru ministr a jeho dítě přepracoval Longen na běžnou komedii o ministerských "bobečcích". Komedie Z Prahy do Bratislavy vyšla nakonec v Sebraných spisech E.E.Kische, ačkoliv je rukopisný exemplář podepsán Jaroslavem Haškem a hlavní postava, topič Mikulášek, má rysy ryze švejkovské. Ale i to je důkazem lehkovážného vztahu Haškova k autorství.) Ještě před Silvestrem přijeli dva herci z Prahy, aby mohli však rozepsat jednotlivé party.
    Po bujné silvestrovské pitce odjel do Prahy s Longenovými i Hašek se Šurou. Tam je čekalo překvapení: Revoluční scéna byla mezitím uzavřena prý z hygienických důvodů. Důvody byly politické. (Longen se později vymlouval, že k zániku divadla přispěl Haškův "zákaz" hrát Švejka.) Faktem je, že se oba bohémští přátelé nerozešli v dobrém. Jejich charakter byl rozdílný. Longen měl značné umělecké i teoretické ambice. Byl typický iniciátor a pletl se do mnoha věcí: ovládal akrobatické výstupy a mimické triky, dovedl šokovat své okolí. Znal několik jazyků a byl informován o všem, co se dělo v evropském umění.
    Hašek byl typ spíše živelný, lokální, bohém a spisovatel, slabší jako divadelník a konferenciér. O teorie a moderní směry se nestaral, možná i proto ho Longen trochu podceňoval. Tím více později žárlil na překvapivý úspěch Švejka. (V monografii z roku 1928 vykreslil v Haškovi portrét "prokletého" básníka naplněného nenávistí a zlobou vůči buržoazii a tím myslel hlavně sebe.
    Obrovský ohlas Švejka vráží tedy klín mezi Haška a bývalé kamarády. Nejsou s to pochopit, že tento lidový humorista, kumpán z mokré čtvrti a veselá kopa, napsal něco velkého a světového.
    Ale i Haška zastihla sláva nepřipraveného. Neuměl a snad ani nechtěl se orientovat ve spleti návrhů, jimiž ho různí podnikavci zahrnovali.
    Říkalo se o něm, že je nezodpovědný, že mu není nic svaté. Jako důkaz se uvádí skutečnost, že zadal právo na dramatizaci Švejka hned několika osobám za sebou. Tím zavdal podnět k vleklým soudním sporům. První dramatizaci Švejka uvedl Longen, bez souhlasu autora. V Adrii hrál titulní roli vynikající komik Karel Noll, a hrál ji výborně. Dokonce se říká, že jeho kreace Švejka nebyla dosud překonána. Po zákazu Revoluční scény odjel Longen do Berlína a Adrii pronajal ředitel Fenclovi. Herci, kteří se s ním nedohodli, vytvořili vlastní soubor pro venkovská představení. Noll zajel na Lipnici a požádal Haška o souhlas. Nedalo mu práci autora přemluvit, vždyť byli staří kamarádi. Hašek pak osobně navštívil představení v Havlíčkově Brodě ve dnech l. a 2. a 3. srpna 1922 a byl velmi spokojen. Z úspěchu měl mimořádnou radost, jako autor byl potleskem několikrát vyvolán. Rozzářen vcházel na rampu a klaněl se. Po divadle uspořádal v hotelu U Černého orla velkou hostinu. Spatřoval v tom uměleckou satisfakci. Zdrželi se se Šurou a se Štěpánkem v Brodě tři dny a utratili mnoho peněz po nákupech a hostinách.
    V rozjaření asi Hašek zapomněl, že už v únoru 1922 ředitel Fencl zakoupil práva na dramatické uvedení Švejka. Když se tento zkušený divadelník dozvěděl, že Noll hraje Švejka, rozejel se ihned na Lipnici. Nerozčiloval se, ale žádal rozšíření smlouvy i na zfilmování díla, a to vše za pouhých 5000 Kč. (Na základě dohody dostal Hašek zálohu 1500 korun hned na ruku.) V doložce byl však výslovný zákaz provádět Švejka bez svolení ředitele Fencla.
    Na oplátku tedy Hašek "zaprodal" Nolla. Nedovedl odolat okamžité nabídce, když byla spojena se zálohou, čili "foršusem", který bylo možno proměnit hned za jídlo a pití. Peníze měly pro Haška cenu jen tehdy, když byly po ruce zde a nyní. Nejlépe proto u něj pochodil vždy ten, kdo přišel poslední.
    Těmito jmény výčet pražských návštěv na Lipnici nekončí. Byl tu spisovatel Ruda Mařík, jenž dramatizoval švejkovské seriály pro Fencla v Adrii a aktualizoval je na dobové události (např.Švejk na frontě, Švejk proti Kolčakovi, Švejk v Ostende, Švejk jede do Janova - na mírovou konferenci, atd.) Přijel též režisér Rovenský, jenž hodlal Švejkovy příhody zfilmovat.
    Pravidelně se objevovali nakladatel Adolf Synek nebo jeho paní s penězi. Jejich příchod byl obvykle příležitostí k oslavě. Na letní byt sem jezdil přítel Haškův z mládí Gustav R. Opočenský, člen jeho bohémského čtyrlístku. Obě rodiny se chodili společně koupat do rybníku zvaného Kamenná trouba. Na besedy se u Haška scházeli Panuškovi přátelé, např. soudní rada Švec z Příbrami, jeho kolega Judr. Vaněček z Havlíčkova Brodu. Při návštěvě Z.M.Kuděje se Hašek stává na krátký čas opět tulákem, ale o tom až v další kapitole. V polovině června 1922 přijel na Lipnici Haškův mladší bratr Bohuslav: jeho pobyt vyvrcholil "rodinnou" pitkou, na kterou hostinský Invald vzpomínal vždy s hrůzou a obdivem.
    Po odjezdu pražských návštěv se Hašek cítil vždy poněkud opuštěný. Věnoval se společnosti místních lidí a dovedl si i tak najít zábavu. Sedával obvykle u Invalda v malé zadní místnosti pro stálé hosty, nebo si povídal s lesmistrem v krámku vinopalníka Bondyho, bavil se a popíjel s každým, kdo se namanul. Kontakt s lidmi, s nimiž mohl zapříst hovor, vyprávět nejrůznější příhody a vtipy, potřeboval Hašek i ke své literární práci. Nejčastěji se setkával s bodrým lesmistrem Böhmem (který se u něho v domku pod hradem zastavoval i několikrát denně), s dolnoměstskými učiteli Šikýřem, řidícím Jaklem a Bedřichem Marešem( ten učil Šuru češtinu), se starostou Rajdlem, s hajným Brunou a s lipnickými sousedy. Když i to nestačilo, konal Hašek "výlety" k Jarkovi Kolářovi do lesovny, k jeho bratru Josefovi do mlýna, a pokud neměli čas nebo nebyli schopni vydržet tempo těchto příležitostných bakchanálií, dovedl si najít zábavu i mezi kameníky v kantýně lomu. Jejich drsné pijácké flegma ho přitahovalo, neboť věděl, že v opojení se lidé nejvíce otevírají a odhalují svou podstatu. Jindy se spokojil s každým, kdo, přijde, s vandráky a světoběžníky, jejichž život a zvyky na vlastní kůži dokonale poznal.
    Postupem doby se zařídil na Lipnici po svém a zcela po domácku. Smlouvou s nakladatelem Synkem získal totiž pravidelný příjem, který využil k splacení dluhů Invaldovi a k zlepšení své garderoby. Do té doby nosil totiž pouze jedny ošumtělé šaty, které mu kdysi daroval pan lesmistr. Při zájezdu do Prahy v lednu 1922 si pořídil zcela nové modré šaty a šedý klobouk, koupil si i hůlku se stříbrným kováním. Od místního obchodníka pak koupil na léto lacinou listrovou látku a nechal z ní ušít hned dva obleky, jeden pro sebe a druhý pro "písaře" Klimenta Štěpánka. Zpuchřelá látka však dlouho nevydržela a kalhoty se záhy honosily obrovskými záplatami. Lidé mu předhazovali, že vypadá jako horník, když jde fárat. (Vladimír Stejskal v knize Hašek na Lipnici dojemně líčí, že se Hašek na jevišti v Brodu klaněl obecenstvu v záplatovaných kalhotách. Podle Štěpánka to je silně přehnáno, Hašek prý měl na sobě nový modrý oblek, který si koupil v Praze.) V létě, poněvadž se silně potil, nosil Mistr pruhovanou ruskou rubášku, opásanou modrou šňůrou s třapcem. To opět svědčí o jeho podivuhodné samorostlosti. Měl rád věci, k nimž mohl mít důvěrný vztah a nic mu nezáleželo na tom, co tomu řeknou ostatní.
    Haškův vztah k materiálním věcem byl dětsky bezstarostný, velkorysý, při vší skromnosti marnotratný. I v počáteční době, kdy žil pouze na dluh a na úvěr, nešetřil penězi a vystupoval jako kavalír. Nesnesl však pocit příživnictví a za každou sebenepatrnější službičku rád zaplatil. Přišel-li někam do nového prostředí, do cizí hospody, poručil nalít všem přítomným. I u Invalda se mnohdy popíjelo na Haškovo konto. V krámku Bondyho prý hostil vandráky, a dětem, kteří o prázdninách přijeli podívat se na hrad, koupil v hostinci limonádu. S panem učitelem pak vesele popíjeli.
    Nebylo obtížné zneužít jeho důvěřivost. Jednou za ním přijel jakýsi Rus a vydával se za herce. Hašek ho nejen přijal, krmil a napájel, ale nechal ho spát ve svém pokoji. Vypečený "přítel" pak odjel do Prahy a na Haškův účet vyzvedl u nakladatele Synka 200 korun. To byla voda na mlýn Šuře, která proti podobným "přítelíčkům" žehrala. Ale Hašek mávl rukou. Vždy instinktivně vyhledával lidi, kteří ho nějak zajímali, a to buď zevnějškem, nebo vyprávěním a zkušenostmi. V tomto ohledu neznal mezí. Když by ke Kudějovi přisedl v restauraci špinavý a opilý vandrák, znechuceně si odsedl. Hašek nikoliv, přisedl a dal se s ním do řeči.
    Tajnou radost mu působilo, mohl-li někomu neočekávaně pomoci. S Panuškou přijel na Lipnici mladičký bulharský malíř Georgi Christov. Chudičký umělec nepočítal s krutou horáckou zimou a když Panuška odjel, ocitl se zcela bez prostředků. Hašek mu věnoval kabát a poskytl mu nejen úvěr, ale i nocleh ve svém malém pokojíku (asi 16 m/2) v patře Invaldova hostince. Sám spal na jedné posteli se Šurou. O skutcích milosrdenství však mluvil nerad a zakrýval své dobré srdce drsnou ironií.
    Je třeba uvést na pravou míru přehnané zprávy o spisovatelově nouzi. Kliment Štěpánek uvádí, že Hašek měl na tehdejší poměry dost slušný příjem. Podle smlouvy dostával od nakladatele za každý čtařarchový sešit 1,70 Kč a za každý šestnáctiarchový díl 7,65 Kč. Přitom prvního dílu vyšlo už za jeho života 27 tisíc výtisků, druhého dílu 22 tisíc a třetího rovněž tolik. Hašek však nikdy nekontroloval, zda je smlouva nakladatelem i divadelním ředitelem Fenclem řádně plněna. Připomněl-li mu někdo, aby dal účetnictví do pořádku, mávl rukou a ještě se rozkřikl, ať mu s tím už jednou dají pokoj.
    Haškovo podivínství tkvělo v tom, že se vždy dokonale soustředil právě na tu věc, kterou považoval za důležitou. Přítomnost a okamžik mu byly nejvyšší hodnotou, nic ostatní ho nezajímalo. Jako dítě byl vždy stržen svým náhlým nápadem, nebo zajímavým dojmem. Během let získal několik elementárních postřehů o lidské povaze, s nimiž pak vystačil po celý život.
    Domek č.185 je epilogem velkého tuláka. V Praze po návratu z Ruska napsal Jarmile Haškové dopis, k němuž připojil nostalgický dovětek: "Míťa, který se vzdal, aneb konec tuláka." K tomu dodává paní Šura zcela prakticky: "Bydlení a stravování v hostinci ho omrzelo, říkal, že chce mít na stará kolena alespoň střechu nad hlavou." Proto přijal nabídku obchodníka Bohumila Havla a zakoupil za 25 000 tisíc malý domek pod hradem. Všichni se divili, proč kupoval zrovna tu barabiznu. Krčí se pod úpatím hradu a sousedí s částí, zvanou Mizerov. Domek není nikterak výstavný, vznikl různými přístavbami.Má čtyři vchody, každý na jinou světovou stranu. Ale právě to se Haškovi líbilo, připadal si jako ve staré tvrzi. Praktičtí lidé Haška zrazovali, že si přestavba vyžádá značnou částku, ale on nepovolil. Staviteli Herynkovi ze Světlé dokonce připomínal: "Jen si všechno řádně započítej a na nic nezapomeň," jako by stavitel někdy zapomněl částku připočítat. Do přestavby se dal s velkorysostí marnotratného stavebníka. Protože podle jeho mínění probíhaly práce příliš pomalu ( jeho vnitřní čas se krátil, najal si své dva "vlastní" zedníky, jimž nechal donášet vuřty a pivo. Často se sám osobně přesvědčoval, zda jeho lidé mají co jíst a pít. Vojenský vysloužilec Karel Rérych, kterého si Hašek najal jako "pucfleka", běhal ze stavby do hospody tam a zpět. Naštěstí je to jen pár kroků.
    V domku chtěl mít Hašek podobné prostředí jako v mázhauzu na hradě. Oknem dolního pokoje bylo tenkrát vidět široko daleko, až k modravým vrchům Vysočiny se Žákovou horou. Podle vzoru z hradních komnat si Hašek nechal vyrobit nábytek. Při jedné slavnosti se kterýsi z rozjařených hostů zmínil o tom, že dřevo tohoto nábytku je na rozdíl od hradního příliš měkké. Hašek se rozčílil a podrobil nábytek zkoušce "tvrdosti", po níž málokterá židle zůstala celá.
    Prostým a chudým lidem Hašek přál. Vdově Panské, která bydlela v domku v přízemí, okamžitě odpustil činži. Až do konce života žil neobyčejně skromně a nenáročně. Na podzim 1922 se konečně do vlastního domku nastěhoval. Obýval však pouze jedinou dolní místnost vedle kuchyňky, a ta mu byla ložnicí i pracovnou. Na drátěné vložce u okna odpočíval a spal, tam také diktoval Klimentu Štěpánkovi své humoresky i poslední kapitoly Švejka. Nová modřínová ložnice čekala složena v horní místnosti
    Vysněného domova však příliš neužil. V domku č.185 žil pouhé tři měsíce.