Hrob

Přípravy na pohřeb se odehrávaly ve zmatku. Časně ráno po kritické noci dne 3.ledna 1923 byl vyslán Kliment Štěpánek, spisovatelův "písař a sekretář", do nedalekého Kochánova telefonovat Bohuslavu Haškovi, že jeho bratr umírá. Když se vrátil na Lipnici, dozvěděl se, že Jaroslav Hašek už nežije. Uložili mu proto, aby najal bryčku a vydal se naproti k vlaku do Okrouhlic. Když se konečně vše podařilo a konečně vyjeli, zastihli Bohuslava hned za okrajovými lipnickými domky.
    Někdo si vzpomněl, že vlastně už 30. prosince poslali do Prahy telegram, musel s ním jít na dráhu zvláštní posel. Stálo tam: "Bohuslavu Haškovi, banka Slavie, Praha. Přijeď ihned se Zaplatilem. Čekáme u vlaku v Okrouhlicích."(Zaplatil byl medik, který měl na starosti péči o Haškovo zdraví.)
    Když Štěpánek příchozímu sdělil, že bratra už neuvidí živého, byl Bohuslav zdrcen. Zdržel se nějaký čas v lipnické hospodě, plakal, mnoho plakal, ale do domku pod hradem se podívat nešel. Nesnesl by prý pohled na mrtvého. Již odpoledním vlakem se vracel do Prahy a sliboval, že nechá rakev převézt do Prahy a zařídí tam důstojný pohřeb žehem. Pak už se nepřihlásil.
    Druhého dne hlásí Kliment Štěpánek na okresním hejtmanství v Německém (dnes Havlíčkově) Brodě, že zemřel Jaroslav Hašek, český spisovatel. Do matriky bylo zapsáno, že mrtvý bude zpopelněn.
    V domku pod hradem vládl dále chaos. Bezradná mladá žena střídavě štkala a střídavě vařila čaj s rumem. Trousily se kondolenční návštěvy. Mrtvý ležel na holém stole v dolní místnosti. Jako čestná stráž seděl tu malíř Panuška s lahví koňaku a črtal si ve svém skicáku. Posmrtný portrét. Také on Haška naživu nezastihl.
    Bizarní situace plná zmatků se prodlužovala. Jelikož se z Prahy nikdo neozval, nezbylo než jednat na vlastní pěst. Mladičký písař objednal u truhláře přepychovou bílou rakev. Kdo to ale zaplatí?
    Místní lidé radili, aby objednávku u drahého truhláře odřekl. Z úsporných důvodů objednali novou rakev, lacinější. Než však náhradní truhlář vzal míru a rakev zhotovil, nadešel den pohřbu. Hrubá černá truhla přišla až na poslední chvíli.
    Mladá vdova, Ruska, byla zoufalá, plakala nad mrtvým mužem i nad svým postavením.Co s ní nyní bude? Octla se naprosto bez peněz. Obřad i rakev byly objednány na dluh. Na pohřeb sice přijela choť nakladatele Synka, jenž s velkým úspěchem vydával Haškovo dílo, ale ta prý nebyla zplnomocněna k placení ani k poskytnutí půjčky.
    Mladý Štěpánek vyřizoval všechny náležitosti s energickým panem Zaplatilem, rodinným přítelem, jenž byl telegramem narychlo povolán. Společně s učitelem Marešem se odebrali na faru. Tam je čekalo nepříjmené dohadování. Farář považoval Haška za bezvěrce a odpíral mu poskytnout církevní pohřeb. Trval na tom, aby byl Hašek pohřben v koutě za márnicí, tam, kam pohřbívali sebevrahy. Po dlouhém dohadování svolil, aby nebožtíka uložili u zadní zdi.
    Tradovalo se, že mezi farářem Semerádem a známým humoristou panovalo napětí kvůli jakémusi šibalskému kousku. Hašek prý v hospodě najal starého flašinetáře, aby hrál pod okny fary známou odrhovačku. Dal prý mu stokorunu, když tam vydrží hrát celé dvě hodiny. Podle svědectví z dopisu, adresovaného Jarmile Haškové, si však farář zemřelého spisovatele svým způsobem vážil:" S Vaším panem manželem Jaroslavem Haškem mluvil jsem dvakráte. Poprvé tuším asi v červnu 1922, kdy vracel jsem se ze školy venkovské a on vyšel mi vstříc z vinárny zdejšího žida, byl hodně napilý, žádal mne o prameny historické zdejšího hradu, že chce něco napsati. Slíbil jsem mu ochotně, že co ve zdejším archívu jest, ochotně dám mu k dispozici. Pak jsem slyšel, že zakoupil domek a dal ho opravit. Setkával jsem se s ním na náměstí a vždy slušně pozdravil. Pak jsem šel tuším ke konci listopadu 1922 do zdejšího biografu a on tam byl s tou Ruskou. Seděli zrovna za mnou. V přestávce šel jsem na chodbu si zakouřit a on přišel za mnou a začal se mnou hovořit, že mne navštíví, že jest jiného světového názoru, než jsme já! Poznal jsem, že není katolík, ale zval jsem ho, jen aby přišel: myslil jsem, že toho potřebuje ke svým studiím. Ale bohužel již nepřišel...Dle mého soudu byl to dobrý člověk, ale dal se snadno strhnouti jinými v alkoholických záchvatech."
    Farářův odpor k tomu, aby mrtvý humorista byl pohřben na katolickém hřbitově, byl založen na nedorozumění. Od svého sňatku v roce 1910 byl příslušníkem církve a nikdy z ní nevystoupil.
    Hrob Jaroslava Haška se tedy nachází v pravém horním rohu barokního hřbitova. Původně to byl skrovný rov, porostlý jen travou. Na víc v té chvíli nebylo. Teprve po létech vznikl z podnětu Eduarda Basse jakýsi "Komitét k uctění památky Jaroslava Haška" a za přispění dědiců byl hrob obložen masívními deskami z posázavské žuly.
    Pomníček zhotovil kamenický závod pana Charamzy, smutečními břízkami ho osadil zahradník Bedřich Vacek. Památník ve tvaru otevřené knihy byl vyzdoben nápisem:"Austrie, tak zralá nebylas snad nikdy k pádu, tak nikdy odsouzena, nikdy prokleta..." Je to citát z jedné Haškovy legionářské básně. Na druhé straně stálo: Na památku autora Švejka.
    Po létech si s památníčkem opět zahrála náhoda a nápis byl jako nevhodný odstraněn. Zůstalo jen: Jaroslav Hašek, autor Osudů dobrého vojáka Švejka. Hvězdička: 30.4.1883, křížek: 3.1.1923.
    Jen mrtvé šifry. A jednou za rok čersvé věnce.
    Kolem Haška panovalo vždy mnoho zmatků a nejasností. Mluvilo se o něm pouze s úsměvem, jako o povedeném šibalovi a šprýmaři z pražských kaváren a hospůdek. Ve snaze psát o humoristovi ležérně a vtipně vyprávěly se anekdoty. Vznikla tak celá "haškovská" literatura, která jakoby nahrazovala a zastupovala skutečný život. Stovky humoresek a povídek ležely rozptýleny a ukryty ve stovkách kalendářů a časopisů.
    Hašek sám uváděl přátele ve zmatek tím, že měl pověst lehkovážného humoristy a pijáka. Nikdo netušil, že by se za touto maskou mohlo skrývat něco vážného. Nikdy se nesvěřoval, neodhalil své tgajné mylenky ani své nitro. Vždycky se choval tak, jako by chtěl za sebou zamést stopy, zakrýt, co ve svém nitru cítil a kým opravdu byl. Dokonce i svou smrt nechtěně proměnil v žertovnou mystifikaci.
    Podle pověsti vlastně "zemřel" již několikrát. Během války proběhla v novinách zprávička, že byl zabit opilými námořníky v přístavní krčmě v Oděse. Jindy vznikla fáma, že prý byl zastřelen v Rusku rozhořčenými legionáři. Záhy se proslechlo, že je naprosto živ a zdráv a že je na Sibiři sovětským komisařem.
    Humorista, jenž už několikrát "přežil" svou smrt, byl považován za nesmrtelného. "Nejslavnější mystifikátoři... jsou bídnými žabaři proti genialitě, jakou prokázal Jaroslav Hašek," napsal Eduard Bass."Dnes koluje jeho jméno znovu novinami. Jakým právem dělá si umrlec z nás legraci?"
    Tu se k obrovskému překvapení zjevil Hašek v Praze, po pěti letech nepřítomnosti. Ale byl to jiný Hašek. Pohublý, zatrpklý, jen zřídka usměvavý. V záplavě haškovských anekdot a pověstí zpráva o jeho úmrtí kdesi na českomoravské vysočině zcela zapadla. Mnozí se domnívali, že je to další žert nebo mystifikace, kterou chce humorista napálit veřejnost. Ranní Tribuna sice otiskla dne 4.1.1923 noticku, ale pojistila se otazníkem.
    Mladý redaktor Michal Mareš nedbal na varování zkušenějších kolegů a rozejel se přímo na Lipnici. Navštívil i domek pod hradem, vyslechl některé podrobnosti a rychle spěchal zpět, aby zčerstva sepsal svůj nekrolog. Na druhý den se k jeho zprávě připojilo několik vzpomínek starých přátel a pamětníků. A dost.- Mrtvý Hašek Prahu nezajímal. "Obrovský talent," řeklo se, "mohl napsal velikánské dílo, kdyby tolik nepil..." Hladina zájmu se brzy uzavřela. Přehlušila ji nová senzace - atentát na ministra financí Rašína.
    Už během svého života vytvářel Hašek kolem sebe legendární pověst. V paměti přátel utkvěl jako pověstný bohém a piják, tulák a výtržník, jenž si ze všeho dělal legraci. Nejprve z Rakouska pak z války a konečně i z bolševiků. Haškův život byl skládán jako mozaika historek a anekdot. Nebyly-li po ruce pravdivé zvěsti, začali si je pamětníci vymýšlet. U Haška bylo vše dovoleno. Vznikl jakýsi mýtus. Jako by nebyl jen autorem, ale i postavou svého díla. Hašek a Švejk, to v mysli čtenářů splynulo dohromady.
    Proto se o Haškovi jako o spisovatelo mluvilo jen s úsměvem, lehkovážně. Proč ho také brát vážně? Vždyť to byl "jen" srandista a opilec. Jak taky skloubit dohromady tolik protikladných detailů a paradoxů? Mohl veselý Bakchus pražských hospod a vináren, tento šibalský Enšpígl a bohém vůbec něco myslet vážně? Takové podceňování provázelo Haška v životě i po smrti. A různí přítelíčkové a anekdotáři to bezděčně potvrzovali. Po pravdě nutno říci, že k tomu přispěl i sám Hašek. Zakrýval své činy ironií a mystifikací, takže se nikdy nevědělo, jak to skutečně myslí.
    Stejný zůstal i na Lipnici.
    Místní obyvatelé v něm viděli hospodského zahaleče. Horácký chléb je tvrdý, člověk se musí za ním po celý den pěkně otáčet. A tu se tu objevil člověk, který zdánlivě nic nedělal, ráno dlouho spal a večer flámoval, prováděl alotria a tahal chlapy do hospody. Nežil si valně. Přitom měl peníze na utrácení a rád je rozhazoval. Díky jeho dobrácké marnotratnosti se na něho lepili různí povaleči a lidé "světští", brusiči nožů, vandráci a světoběžníci. Byl neustále obklopen kumpány, které k sobě zval a za které platil, když spolu páchali různá alotria.
    Pan učitel, pan farář a pan starosta, ti se také nepředřeli, jenže to byli "páni" a sedali v hostinci U české koruny u stolu s ubrusem. Ale pan Hašek? Což se neříká, že je to komunista a neznaboh? Nevystává po celé dopoledne U Bondyho ve vinopalně (po chalupě se tu říká U Koželuhů), a nepřiťukává si s každým, kdo přijde? Malou Vlastičku Holanovou poslala maminka pro droždí. Hašek, který tu stál s několika pány, jí nabídl: "Chtěla bys?", a dával jí cukrátka, v dětské řeči řečené "špalky". "Jenže musíš ukázat, jestli umíš Otčenáš," řekl jeden z pánů žertem. Děvče zadrhávalo a hosté se smáli. Máma jí doma vyhubovala: "To že sis vzala od Haška, od toho ochlasty? A židi se ti smáli Otčenáši? Že se nestydíš!"
    Předsudky a nedůvěra, kterými jsou mylomyslní lidé obestřeni, projevuje se ve venkovském sídle zvlášť výrazně. Přes tyto hráze se Hašek dovedl snadno přenést: tu vtipem, tu zajímavým nápadem, řečeným s dobráckým úsměvem. I jeho způsob seznamování byl zvláštní. Většinou někoho neznámého nejdříve napadl, urazil, vyvolal konflikt. Pak obrátil jak forman na místě a usmířil si dotčeného dětsky naivní prostotou anebo vtipem. Ve venkovském sídle imponoval tím, že prošel půl Evropy a půl Asie a dovedl o tom zajímavě vyprávět. Rád vyvedl šibalský kousek, mohl-li tím přispět k obecnému veselí. Vznikla další vlna vyprávění a historek s názvem: Hašek na Lipnici.
    Vyprávělo se například, že když vkročil do hospody, poručil všem přítomným nalít. To platilo zřejmě až později, když měl určitý příjem za Švejka.- Jindy prý obdarovával vandráky, kteří se objevili na Lipnicí botami, které kupoval od "dvorního ševce" Krupičky. Ale podle Klimenta Štěpánka bylo těch obdarovaných snad jen několik, Hašek měl tehdy hluboko do kapsy.
    Mluví se o jeho dobrém srdci. Jednou odnášel z pošty na tehdejší dobu značnou zásilku, asi 200 korun. Potkal jakousi shrbenou babku a strčil jí peníze do ruky. Měl ohromnou radost z toho, že mu pak chtěla políbit ruku jako panu faráři. Jenže to nebyla pravda vůbec. Pošta byla totiž umístěna přímo naproti jeho pokojíku. Ale co na tom, legenda vzniká z radosti ve vyprávění. ( Mnohé z těchto historek zachytil při svém pobytu na Lipnici E.A.Longen. Vtělil je do své monografie o Haškovi a "pamětníci" se pak své příslušné "vzpomínky" naučili nazpaměť z Longenovy knihy!) V celé plejádě knih o Haškovi, ač jsou různé dokumentární hodnoty (Sauer, Hájek, Kuděj, Menger, Opočenský), postrádáme jednu důležitou dimenzi: původní atmosféru situací, v nichž Haškův humor vznikl. Postrádáme tu jeho originalitu, vtip, bleskové nápady, jež se rodí jen z konkrétních, intenzívně prožitých okamžiků. Musela to být obrovská tvůrčí intuice, jež mu umožňovala, že z prchavého času vyjímal právě jen ty momenty a detaily, jež jsou vtipné a humorné.
    Nebudeme proto "haškovské" historky opakovat, ani je nemíníme vyvracet. Zajímá nás jediné: proč byl Haškův život tak dlouho obestřen houževnatě se šířícími výmysly a předsudky?
    "Byl prostý a asi tak záhadný jeko malé děcko," prohlašuje jeho blízký druh a společník Franta Sauer. Haškova žena Jarmila k tomu dodává: "Základním rysem jeho povahy byla měkkost, rychlý přechod z nálady do nálady, okamžitá aklimatizace, touha upoutat pozornost, zesměšnit, karikovat." Stačí to k zevrubné charakteristice této složité lidské bytosti?
    Každá událost, tedy i lidský život, je výrazem vrozených dispozic, vůle, ale i mnohoznačných a neopakovatelných podmínek. Žádná interpretace proto nemůže vystihnout minulost dokonale, přesně a do všech důsledků. Na pozadí legend a výmyslů, jež Haškův zjev obklopují, objevuje se před námi obtloustlý, v podstatě dobrácký, mnohdy však poněkud netečný a až krutě lehkomyslný člověk, kterému pro zvláštní, do široka kolébavý způsob chůze říkali kočové ze Žižkova - "toulavé house".
    Podáváme zde fakta, mozaiku, hodnocení nechť si vytvoří čtenář.
    Hašek totiž není postavou neproblematickou. Neměl respekt k autoritám, odhaloval prázdnotu symbolů a šifer, kterými se společnost řídila. Neunával mystéria a dělal si žerty z těch, kteří je uctívali. Byl zapřisáhlým kritikem a posměváčkem, jeho přirozeným výrazem byla ironie a sarkasmus. Ve Švejkovi se pak vysmál celému světu. Byl v jeho povaze zaklet ďábel negace, anebo šlo o hořkost z ponižujícího postavení a o zraněnou něhu?
    Odpověď na tyto otázky nenalezneme ani Švejk, i když je s ním Hašek nerozlučitelně spojován. Vždyť právě Švejk je vybaven složitou, mystifikující maskou, která podobně jako postavy Shakespearovy vzbuzuje další otázky. Ve spleti dosud nevyjasněných sporů a polemik by něměla zapadnout zdánlivě prostá otázka: jaký to byl člověk, jenž vytvořil přední dílo naší a světové literatury?
    Život mu dal úděl outsidera, tuláka a revolucionáře: literární historie v něm vidí bohéma a jednoho z našich "prokletých básníků". Co však bylo základem Haškova věčného neklidu a jeho nespoutaného temperamentu?
Začněme od hmotných důkazů Haškovy existence, vše ostatní bylo zahaleno do pozdějších výmyslů a legend. K nim patří Haškův hrob na starém lipnickém hřbitově. Leží na vyvýšenině pod historickou Bílou věží, jež byla kdysi součástí opevnění starobylého hradu. Na venkově, kde lidé žijí blízko přírodě, s přirozeným koloběhem vzniku a zániku života, je i smrt člověka jaksi prostá a přirozená. Na vesnickém hřbitově vládne klid, samota, rezignace. Ten tam je shon, ctižádost, násilí a zvůle. Nadčasový klid hřbitůvku je výrazem věčného běhu přírody, vzniku a zániku, zákonu množství.
    Zde leží spisovatel a humorista Jaroslav Hašek. V jeho sousedství byl hrob Josefa Stehlíka, principála venkovské divadelní společnosti. Hašek kprý jednou jel do Prahy cosi vyjednávat v nějaké jeho záležitosti. Málem by zůstal zapomenut jako onen dnes neznámý komediant. Co způsobilo, že se stal nesmrtelným? Byla to náhoda, jedna z nejpodivnějších okolností v životě i v literatuře. Tato náhoda má prostý název - Švejk. Bez Švejka by byl Hašek jen zapadlým a málo známým českým humoristou.
    Také toto dílo je obestřeno legendou. Po autorově smrti zůstal román torzem: někdo dostal nápad pokračovat v něm za pomoci mystérií. Na Lipnici přijeli z redakce Českého slova v doprovodu media a vyvolávali "ducha" Jaroslava Haška. Zapisovali pečlivě všechno, co jim duch nadiktoval. Jenže to nebylo ono. Pokus dopsat román za pomocí tajemných věd okultních se nezdařil. Čas díla je fatálně spjat s životem tvůrce: tento čas se 3. ledna 1923 zastavil.
    Namísto chystané tříkrálové oslavy, kterou Hašek ve svém domku připravoval, se do Invaldovy hospody začali trousit smuteční hosté. Hospoda byla brzy nabita domácími i přespolními. V zadní místnosti před kuchyni seděl u nepokrytého stolu malíř Panuška, zvaný "báťuška", pak v pestré směsi starosta Rajdl, mistr kameník Vacek, lesmistr Böhm, obecní policajt Štěpánek, "pan otec" Kolář z Kochánova, švec Krupička, nadlesní z Kejžlice a jiní v pestré směsici. Haškova družka Šura a její přítel, mladý doktor z Prahy přijeli z Havlíčkova Brodu viditelně rozrušeni, neboť se nepodařilo vyzvednout Haškovu životní pojistku a vraceli se bez peněz. Kdo to všechno zaplatí?
    Z Prahy přijel jen věrný druh Zdeněk Matěj Kuděj a Haškův jedenáctiletý synek Ríša se strýcem Mayerem. Čiperný hoch s očima jako trnky je jediným světlým bodem v ponurém okolí. Srká sodovku a do pláče se mu nechce. Vždyť viděl svého otce jen dvakrát či třikrát v životě. I to tvoří podivuhodně zakřivenou čáru humoristova života.
    Pak se dav sešikoval k smutečnímu průvodu. Kolem nervózně pobíhal věčně neklidný učitel Mareš. Po blátivém Silvestru začalo mžít a vítr vháděl do tváře drobné ledové krůpěje. Od země lehce přimrzávalo. Muzikantům, kteří vyhrávali smuteční marš, zaléhaly trumpety. Jejich zvuky kvílivě klesaly, hluše duněly činěly a bubny dutě zaznívaly v mrazivém vzduchu. Mraky pokrývaly oblohu, která potemněla jako pod duchnou.
    Sobotní pohřeb byl na místní poměry dosti důstojný. Vždyť to bylo poprvé, co na Lipnici zemřel český spisovatel. Lidé se dostavili bez rozdílu stavu a politického přesvědčení. Rakev nesli na hřbitov místního Sokolové, nad hrobem mluvil vzdělavatel Jednoty Bedřich Mareš. O pohřební obřad se postarali starosta Sokola a sládek Jaroslav Štolc spolu s Hubertem Böhmem, správce místního velkostatku. Největší starosti a běhání však měl mladičký Haškův písař a "sekretář" Kliment Štěpánek.
    Sokolský pěvecký sbor, řízený varhaníkem Niederlem, zapěl chorál Anděl lásky od Beethovena. Nakonec zahrála kapela státní hymnu.
    Po pohřbu každý spěchal zahřát se znovu do hospody. Pilo se pivo a vařil se grog na památku zemřelého, aby i on měl nahoře co pít. Nikdo už netruchlil, ani neželel. Snad jen hrstka nejbližších přátel, kteří seděli zaraženi nad nenadálým odchodem svého oblíbeného společníka, který žil až příliš intenzívně a zemřel až příliš mlád. Bylo mu necelých čtyřicet let. Ale i oni zapomenou.
    Truchlící pozůstalí se dělili na dvě sorty: stavitel Herink, kterému Hašek zůstal dlužen za dostavbu domku, truhlář, jemuž nebyla zaplacena modřínová ložnice, dosud složená v horní místnosti, kupec, u kterého "visel" dluh za drobné nákupy, ba i hostinský Invald, ti všichni zachmuřeně počítali, jak přijdou ke svým penězům. Šenkýř Mucha, starosta z Dolního Města, vysoký kostnatý blondýn, jen lehce máchl rukou. Také jemu zůstal Hašek dlužen za útratu na posvícenské zábavě. "Stálo to za tu psinu s ním", řekl Kudějovi. "Smazal jsem to, hned jak jsem se dozvěděl, že zemřel."
    Nikomu nenapadlo, co tímto dnem ztrácí česká kultura.
    K mrazivě deštivému tříkrálovému dni se váže tato drobná vzpomínka. Haškovo tělo bylo pitím a dlouhým poleháváním jakoby opuchlé, vážil prý přes sto kilogramů. Když bylo tělo po určité námaze vloženo do rakve, nastala potíž. Z dolejší místnosti, kde Hašek zemřel, vedou nahoru úzké točité schody. Ačkoliv byl dům plný lidí ochotných pomoci, nemohli s rakví nahoru projít. Museli ji proto vysunout ven oknem.
    Ještě jeden detail, týkající se hrobu. Náhrobní kámen ovívaly svými větévkami smuteční břízky. Jakýsi podivínský profesor, prý rodák z Lipnice, si později vzal do hlavy, že tu břízky překážejí. Obrátil se s tím na místní odbor Čsl. obce turistické a na úřady. Když nenašel odezvu, jednoho dne břízky podťal. Haškův hrob zůstal zásluhou lidské pošetilosti skromný a obyčejný.